Když jsem publikoval blog "Důkaz neexistence boha", mysleli si mnozí, že ústřední smysl mého snažení je bůh a jeho popření. To, že bůh nemůže existovat, je ale jen vedlejší produkt uvažování o základu světa.
Co je tedy základem světa? Když k věci přistoupíme racionálně, dojdeme k názoru, že celý svět musí mít absolutní základ. Jiné řešení logika nepřipouští. Jestliže totiž přijmeme třeba to, že vesmír vznikl velkým třeskem, můžeme se zeptat, co bylo před velkým třeskem. Když odpovíme „multivesmír”, což je pravděpodobně správná odpověď, můžeme se zase zeptat, jak vznikl ten a co bylo před ním, věříme-li tedy Hérakleitovi z Efesu.
Jeho "Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky." neboli "Vše plyne." je totiž pozorováním ověřený "axiom" všeobecnosti pohybu. Ten věda neustále dokládá jako pravdivý, když odhalila například, že symbol stálosti, stálice, tedy hvězdy, se od nás vzdalují pěkně rychle a v nich se dějí bouřlivé procesy jako v našem Slunci. I pevný stůl se pohybuje se Zemí a s celou sluneční soustavou a jeho klid je vlastně neuvěřitelným vířením elektronů kolem jeho atomů. Vypadá to tedy, že také vše vzniklo a vše i zanikne.
Výše položená otázka "co bylo předtím" se zkrátka nutně zacyklí, předpokládáme-li, že i předtím se vše hýbe. Stejně bychom mohli předvést zacyklení otázek „co je hlouběji ve struktuře těles“ nebo „co je dále v prostoru (i když třeba 10tirozměrném multivesmírném)“. Vždy máme před sebou cestu složenou z "nekonečně" kroků. Nekonečno ale v podstatě znamená, že nemáme žádné správné řešení. Spíše to znamená, že máme problém a vůbec nic jsme nevyřešili. Ostatně tohle nám nekonečno dělá pořád - dělá nám problémy, které nelze nijak vyřešit.
Můžeme namítnout, že to je jen otázka omezenosti naší logiky; problém ale je, že každý formální systém bude takto omezen, jestliže máme věřit Kurtu Gödelovi a jeho větám o neúplnosti,když si je zobecníme. Jenže my vždy nějakou logiku při svém uvažování používat musíme. Zdá zdá se tedy, že je nekonečno logice nedostupné. Mluvíme tady o nekonečnu, ale to je pouze absolutní velikost, tedy jedna z "tváří" absolutna, takže mluvíme vlastně stále o absolutnu, absolutním základu světa.
Zjišťujeme tedy, že jediné čisté řešení je absolutno zcela vyloučit z našeho světa a prohlásit ho za nedostupné. Tím se zbavíme všech nekonečen, a tedy i všech výše popsaných neřešitelných rozporů a zacyklení, a logika funguje bezvadně. Jen prostě není úplná, nezahrnuje analýzu absolutna, se kterou si ostatně neporadil třeba ani Immanuel Kant ve svých antinomiích čistého rozumu.
Ostatně touto cestou odmítnutí se vydala i negativní teologie, která ale zkolabovala ve svém posledním kroku, snažíc se prosadit ničím nepodložené tvrzení, že absolutna je možné dosáhnout vírou či emocemi. Takový malý kolaps geniality. :-(
Jediným opravdu čistým řešením je, že absolutno nemá žádnou vlastnost, kterou my známe (existenci v čase, rozměr, lásku, rozum, existenci vůbec…), a je pro nás zcela nedostupné, nepoznatelné, jak popsáno v blogu Důkaz neexistence boha. Není poznatelné rozumem, citem, vírou, ničím. Důkaz neexistence boha je totiž zároveň důkazem neexistence jakéhokoli absolutna, včetně ateistického absolutního základu, tedy ateistického "boha".
Je tady ovšem problém. Má-li to být absolutno, musí být absolutní totálně (absolutně) ve všem. Tedy jak v nepoznatelnosti tak v poznatelnosti. Jak je ale možné dosáhnout, aby něco bylo absolutně poznatelné a zároveň absolutně nepoznatelné?
Řešení lze přiblížit metaforou "kostky cukru v oceánu". O absolutnu jako celku nemůžeme říci zhola nic a i vyslovení jeho jména je "braní božího jména nadarmo", tedy chyba. Nicméně tuto minimální chybu si dovolíme, protože musíme,a bychom o věci mohli mluvit… ale ne víc.
Z absolutna je vše kolem nás. Když poznáváme, poznáváme jen a pouze absolutno. Celý svět kolem nás je kousek absolutna, včetně nás, a je nám tak absolutně blízko.
Smůla je, že ten "kousek", třeba mutlivesmír, je jen absolutně maličký kousek absolutna, tedy přesně 0% z absolutna. A jsem u té kostky cukru. Když hodíme kostku cukru do oceánu, nezačne být kvůli tomu hned sladký. Stejně tak náš svět, ten malý kousíček absolutna, nepřenese nám známé vlastnosti (energii, hmotnost, lásku…) na celek absolutna. Absolutno je stále naším světem zcela netknuté a od něj zcela odlišné. Nemůžeme na něj přenést nic z nám známého světa.
Náboženství kdysi dobře uchopilo pojem absolutna, nejdříve v podobě něčeho vyššího, i když hodně lidského, třeba antických bohů. Tito lidem velmi podobní bohové byli jako neobhajitelní nahrazeni více abstraktním jediným bohem, např. u křesťanství. Negativní teologie udělala další krok a směřovala k úplné nedostupnosti boha, ale skončila v naivním řešení, kdy daleko schopnější racionální poznání, které je základem civilizace, se snažila nahradit emočním poznáním, které je ve srovnání s racionálním velmi slabé.
Poslední krok na této cestě nejen náboženství, ale obecně hledání absolutního principu, je dotáhnout likvidaci antropocentrismu, tedy polidštění absolutna, do důsledku. Pochopit, že absolutno není žádným způsobem dosažitelné a že jsme ve svých emocích a racionálních úvahách provždy absolutně uzavřeni ve světě neabsolutním, tedy jen relativním, konečném, bez boha a bez osobního vztahu k němu.
