Skutečnost jako pevný model lodi v "láhvi" našeho vědomí

Jsme zcela uzavřeni ve svém vědomí. Vše, co známe o svém okolí, muselo být při vnímání přes vědomí "přecezeno". V hlavě tedy nemáme nic, co by "vědomím" nebylo zpracováno, zdeformováno. Jak pak můžeme něco objektivně vědět?

V dnešní (podle některých) postmoderní době, která relativizuje včerejší nezpochybnitelné pravdy, jež pochází snad ještě z osvícenství 17. a 18. století, se jeví pojem objektivní realita jako beznadějně zastaralý. Dobře víme, že naším vědomím nebo, šířeji řečeno, našim zkreslujícím subjektem, prošly všechny informace o realitě, které máme v hlavě. Je tedy vůbec možné, abychom objektivně znali náš okolí svět?

Upřesněme, že zdaleka to není jen vědomí, které je filtrem informací o okolním světě, dokonce to není hlavně vědomí, protože většina například vizuálních informací o světě, je zpracovávána nevědomě, aniž na toto zpracování myslíme. Jsme tedy spíše uzavřeni ne ve vědomí, ale ve svém subjektu, který je výrazem funkcí a algoritmů mozku a našich smyslů. (A titul článku je tak nepřesný z popularizačních účelů a správně by měl znít "Skutečnost jako pevný model lodi v "láhvi" našeho subjektu.)

Abychom si na otázku, je-li objektivita vůbec možná, odpověděli, musíme se skutečně zbavit nejdříve oné naivní osvícenecké či spíše ještě daleko dávnější představy, že svět kolem nás je přesně takový, jak jej vidíme a vnímáme našimi smysly. Myslím, že by bylo nošením dříví do lesa, kdybychom ukazovali, jak všemožně jsou informace o okolím světě měněny a deformovány, než dorazí do naší hlavy. Proto si jen připomeneme film Matrix, který ukazuje, že za existující mohou být považovány dokonce zcela neexistující objekty, ba celý smyslově neexistující svět.

Má pak ale objektivita vůbec nějaký smysl? Kupodivu má, protože i v případě tohoto Matrixu je dům v počítači nějak nadefinován, včetně jeho vlastností a toto "definice" konkrétního domu je stabilní. Ano, v počítači můžeme cokoliv z této definice snadno změnit, to ale můžeme i v realitě, když třeba dům zboříme, nebo v něm něco přestavíme. Realita se tu liší od virtuální reality spíše jen tím, že takové změny v ní jdou hůře a s větší námahou. Dokonce bychom mohli říci, že realita je jen jakýsi přirozený druh virtuální reality. A jak realita, tak virtuální realita, jsou subjektivní v tom, že když subjekt chce, může dům zbořit v kterékoliv z nich. Ovšem pojetí objektivity vyžaduje podle zažitého paradigmatu pasivitu, tedy neovlivňování pozorovaného, což je úplně do důsledku nemožné, nicméně v zásadě proveditelné.

Jediné, co musíme mít v případech reality či virtuální reality pod kontrolou, jsou vlastně ony změny. Přesněji, musíme rozlišit mezi tím, kdy se mění objekt sám (reálný dům či "definice" domu v Matrixu) a kdy se mění jen vlastnosti informačních toků, transformací mezi námi a oním objektem. Takovou změnu informačních toků si můžeme v metafoře třeba představit, jako nasazení barevných brýlí. Určitě nebudeme tvrdit, že celý dům zmodral, když jsme si nasadili modré brýle. Překvapivě ani nevadí, když budeme mít od mládí stále nasazené modré brýle a nikdy je nesundáme. Nevadí, že vidíme "špatně", ale musíme vidět pořád stejně. Nesmíme např. připustit střídání různobarevných brýlí. Nebo dokonce i toto střídání připustit můžeme, ale musíme o něm vědět, musím znát vlastnosti všech těchto brýlí a tyto pak odfiltrovat. Když to dobře "umíme", je výsledný obraz takový, jako bychom žádné brýle neměli.

Dokonce nevadí, když všechny vizuální vjemy převedeme na vjem s modrými brýlemi. Nebuďme naivní a uvědomme si, že zdánlivý stav "bez brýlí" je de facto stav s "brýlemi" takové barvy, na kterou jsem zvyklí již od dětství, jak zmíněno výše. Dobře totiž víme, že naše zrakové ústrojí vůbec není dokonalé (oči mají spoustu optický vad, obraz je vzhůru nohama, máme slepou skvrnu, barevně vidí oko "rozmazaně" - tzv. chromatická vada). Ale hlavně se optické vjemy mění na neurochemické, které teprve následně vnímáme, což je daleko zásadnější změna než pouhé brýle. To, co přímo náš mozek vidí, tedy vůbec nejsou optické signály. A spousta zrakových klamů nám také ukazuje, že finální obraz je mozkem algoritmicky zpracováván, že výsledný obraz není žádná přesná kopie okolí.

Je tedy úplně jasné, že to, co máme v hlavě, to co naše vědomí přímo vnímá, není realita sama, ale jen její značně změněný obraz, který jsme natáhli skrzeva úžinu našich smyslů, které nás spojují s okolním světem. Ano, náš subjekt je v metafoře jakási (skoro) uzavřená láhev, která nás izoluje od okolního světa, máme v ní ale informační kanál, naše smysly, které jsou úzkým hrdlem této láhve, uvnitř níž stavíme model okolního světa. Toto hrdlo je úzké pouze v informačním slova smyslu, neboť proud dat z našich smyslů je kapacitně daleko menší než množství dat, které jsou obsaženy v modelu světa v naší hlavě, přestože naše smysly vlastně pokrývají celý povrch našeho těla.

Onen model nebude objektivní jen tehdy, když bude dokonalou fotografií okolí, ale i tehdy, když bude obsahovat změny, transformace, který výslednou fotografii zásadně změní, ale ta změna bude stále stejná, takže ji budeme moci zanedbat a bude proto vlastně neviditelná. Například objekty počítačové virtuální reality nejsou v zásadě vůbec optické, ale pouze digitální, jsou to jen struktury jedniček a nul. Ale protože existuje stálý algoritmus, který tyto jedničky a nuly stále stejným způsobem překládá do vizuální podoby, jsou tyto jedničky a nuly ekvivalentní s tímto optickým obrazem. Existuje pevný způsob (jedno-jednoznačného) zobrazení jedniček a nul na onen vizuální obraz.

Zcela identicky není obraz v naší hlavě realita sama, ale jen její značně změněná podoba (z okolí k nám přicházejí při optickém vnímání fotony, ale naše vědomí přímo vnímá jen neurochemické, ne optické signály našeho mozku). Přes tento zásadní rozdíl je model objektivní, protože nezávisí nijak na parametrech našeho těla či našeho subjektu a není ovlivněn naší vůli, pakliže naše smysly a mozek jsou v pořádku.

Omračující tady je jen to, že opravdu vnímáme přímo jen obsah našeho mozku, onen neurochemický model okolí (stejně jako počítač "vnímá" jen jedničky a nuly) a tak vlastně vůbec netušíme, jak naše okolí, náš okolní světa vypadá "doopravdy".