Žijeme či nežijeme v počítačové simulaci (našich potomků)?

Nick Bostrom, filosof v Oxfordu, se proslavil svým trilematem, ve kterém tvrdí, že s pravděpodobností blížící se jistotě žijeme ve světě, který je počítačovou simulací našich potomků. Není ale tato představa naivní omyl?

Nejdříve je vhodné upozornit, že tento text nemíří na simulaci obecně, ale na představu velmi vysoké pravděpodobnosti, že jsme simulace, jak ji formuloval Nick Bostrom ve svém trilematu. To je v podstatě představou dokonalé sebe-simulace vlastní historie, kterou provádí civilizace za účelem podrobného studia historie. Po těchto argumentech zbude jen velmi malá pravděpodobnost, že jsme simulací našich "potomků".

Bostromovu úvahu se snažili vyvrátit někteří fyzikové tím, že simulace naší reality není možná, protože nelze simulovat kvantovou mechaniku s její neurčitostí. Taková úvaha je ale nesmyslná. Buď je kvantová mechanika ve skutečnosti deterministická a její neurčitost je jen zdánlivá, jak tvrdil Einstein, a pak simulovat jde. Nebo, je skutečně neurčitostní a pak není žádný problém tuto náhodnost simulovat generátorem pseudo-náhodných čísel, což je sice přesný algoritmus, ale produkující dokonale náhodná čísla. Vždyť se taky na počítačích simuluje něco, čemu se říká deterministický chaos.

Nesprávnost představy, že něco není možné simulovat, vyplývá už z toho, že i naše fyzikální realita, bez nějakého architekta, je vlastně "simulací", tedy virtuální realitou, třebaže přirozeného původu. To lze pochopit z faktu, že např. nejvyšší věž na světě, byl měla rozměry špičky jehly, kdybychom ji stlačili do hustoty atomového jádra. Objekty kolem nás jsou jen jakási jemná "mlha" a jeví se nám pevné jen proto, že my jsme také tato jemná mlha, a proto nás tato jemná mlha objektů silně ovlivňuje. I kdyby tedy náš svět zřejmě nebyl výplodem nějakého architekta, stále je "simulací", a to virtuální realitou tvořenou elementárními částicemi, z nichž se skládá jak svět kolem nás, tak také my, a také je tato VR vytvářena těmi částicemi, kterými svět kolem pozorujeme (zejména fotony).

Už tím bychom mohli pomalu skončit, protože evidentně "simulace" nevyžaduje žádného architekta, může fungovat přirozeně a architekt je tedy vlastně zbytečný. Occamova břitva ho proto může dost spolehlivě odříznout ve stylu Laplaceova výroku, který byl odpovědí na Napoleonův dotaz, kde je v jeho fyzice bůh. Laplace odpověděl: "Občane, první konzule, tuto hypotézu jsem nepotřeboval."

Jenže my půjdeme dál a ukážeme si nemožnost sebe-simulace civilizace. Stačí jen trochu zohlednit zákony reality, aby byl naivní idealismus Bostromovy sebe-simulace odmítnut. Představa, že civilizace simuluje svou historii z důvodu zkoumání svých dějin, jak uvádí Bostrom, je nesmyslná proto, že není ani zdaleka možné získat data, která jsou k takové simulaci nutná. Přenos informace je totiž vždy ztráta informace, její zpoždění a zkreslení. 

Pro sebe-simulaci civilizace to chce ale získat podrobné informace o celé populaci v nějakém okamžiku, a to až na kvantovou úroveň. Chce si to totiž všimnout, že kvantová provázanost je makroskopická a zdá se, že nemá vzdálenostní omezení, tedy pro simulaci jedné částice to chce znát v podstatě celý vesmír v jednom okamžiku až na kvantovou úroveň. To je ohromné množství dat, navíc nevíme, o jakém časovém okamžiku je získat, protože už ve speciální teorii relativity máme potenciálně nekonečně mnoho současností. Zjednodušeně bychom mohli poukázat na to, že život na Zemi podle jedné vědecké hypotézy skoro vyhubila stovky miliónů světelných let vzdálená černá díra, která svým výtryskem paprsků ozářila Zemi. Prakticky je tedy nutné k lidské historii simulovat celý vesmír, chceme-li zahrnout všechny podstatné faktory.
Získat úplná data je ale prakticky nemožné. A nepomůže nám tady ani kvantový počítač s neuvěřitelným výkonem, protože nemáme data o tom, co má simulovat. Tím by to mohlo skončit. Ale zabijme nesmysl sebe-simulace ještě lépe. Když odpadá možnost přesné simulace vlastní historie, mizí i motivace, a jako pravděpodobnost téměř jistá se jeví, že civilizace nesimulují vlastní minulost v rozsahu tisíců let a celé civilizace, protože má smysl dělat jen obecné simulace lidského chování.
Přenos informace je vždy ztráta. Čím větší vzdálenost, tím větší ztráta. A to i v případě časové vzdálenosti, neboť zjednodušeně řečeno s Minkowským a Einsteinem, čas je "jen" 4. dimenze. Jenže jaká je asi časová vzdálenost nás a těch našich "potomků", aby nás mohli simulovat? Obrovská. A čím hlubší historie, tím méně dat, to znají historici až bolestivě. Uvědomme si, že informační kanál mezi historií a současností není opečovávaný optický kabel, kde se snažíme o co nejdokonalejší uchování informací, ale chaotický proces požárů, úmyslného ničení, biologické destrukce lidských těl a mozků po smrti a zapomínání v situaci, kdy třeba neexistoval ani knihtisk, takže obrovská většina zaznamenaných informací nenávratně zmizela.

Co víme třeba o individuálních kvantových procesech v hlavě Kleopatry, které řídily její chování? Lze tedy uzavřít, že sebe-simulace historie civilizace je nemožná a Bostrom tedy se svou praktickou jistotou této simulace ale opravdu ukrutně vedle. :-)

A kdybychom nechápali, jak jemné informace potřebujeme, uvažme třeba situaci za 1. světové války, kdy nepřátelský voják potkal v lese Hitlera a mohl ho zastřelit, čímž by výrazně změnil dějiny, ale neudělal to a Hitler si taky právě proto začal myslet, že je bohem vyvolený k ovládnutí světa. Jaké náhodné hnutí mysli toho vojáka poslalo celé dějiny úplně jiným směrem. Nebo si vzpomeňme na sopky, které svými explozemi výrazně lidi ovlivnily (Pompeje) a jak nemožné je odhadnout jejich výbuchy.

Zábavné je také si uvědomit, že to pochopitelně nemohou být naši potomci, kdo by nás mohl simulovat, ale potomci jiných reálných, nesimulovaných lidí, takže s námi tito "potomci" žádný vztah vlastně nemají. Nehledě na to, že simulace má smysl jen tehdy, když je rychlejší než reálná historie. Asi by pro nikoho nemělo smysl čekat tisíce a statisíce let, až simulace proběhne. Kdybychom tedy už i připustili tu nemožnou věc, že se taková detailní kopie historie povede, musela by se simulovaná civilizace vyvíjet podstatně rychleji než civilizace architektů a velice brzy by ji technologicky překonala. Takže by architekti byli pro nás velice brzy primitivové z jeskyně. :-) Čímž odpadá vlastně ten hlavní, v podstatě náboženský motiv představy simulace.

To, že simulace musí být rychlejší než život možných architektů, lze navíc libovolně opakovat: my bychom taky brzy udělali simulaci další úrovně, která by se vyvíjela rychleji než my a tato simulace by udělala další simulaci, která by byla ještě rychlejší a Da Capo al Fine. Jde v podstatě o fraktál. Až simulace nekonečné úrovně by v mžiku technologicky překonala nejen nás, ale i naše architekty a převzala by nad vším kontrolu. Vzniká stejná obava, jako že umělá inteligence převezme kontrolu nad naší civilizací. To by mohl být dostatečný důvod, proč takovou simulaci nedělat. :-) Ale evidentně je takováto fraktálová simulace logický nesmysl, který ukazuje, že simulace svůj rychlejší čas zaplatit svým podstatným zjednodušením. Limity tedy nejsou technologické, ale logicky kybernetické.

A kdybychom věc vzali opravdu jako extrémní ohromení z dokonalosti architekta, ohromení z jeho vševědoucnosti a všemohoucnosti, pak by dokonce taková simulace byla nesmysl, neboť Bostromova simulace byla stvořena kvůli získávání informací, studiu historie. Je-li ale někdo vševědoucí, žádné studium fakt už nepotřebuje. :-)