Jak jsem se (ne)stal profesionálním cyklistou a (ne)vyhrál 30 tisíc :-)

Chcete-li se zasmát na můj účet, přečtěte si, jak jsem si ve 43 letech zkusil omylem s profesionály cyklistický závod. Mohla za to také moje "znalost" vlámštiny.

Toho roku jsem se na mistrovství republiky ve své věkové kategorii udržel ve vedoucí osmičlenné skupině, a to po třech sedmikilometrových kopcích. Sice jsem v posledním sjezdu 5 km před cílem píchnul, takže se výsledek nekonal, ale výkonnost jsem evidentně měl a měl jsem z toho i patřičné sebevědomí.

Pak jsme se přestěhovali do Belgie. Konkrétně do Brugg, a tam jsem si v tréninku zkoušel asfaltové cestičky kolem kanálů, kde jsem si dával intervaly několik kilometrů rychlostí 50 km/h. Prostě mi to jelo. A tak jsem začal listovat v belgických cyklistických časopisech a hledal závody. Objevil jsem kategorii "Cyclosportifs" nebo tak nějak, což jsem si za pomocí vlámského slovníku přeložil jako "milovníci cyklistiky". Usoudil jsem, že to je ta amatérská veteránská kategorie, na kterou jsem byl zvyklý a ve které jsem byl úspěšný v Praze a začal jsem se těšit. Jednou jsem objevil nějaký závod poměrně nedaleko.

Vyrazil jsem tedy s manželkou na tento závod, nadšený z toho, že za celkové vítězství je 30 tisíc belgických franků (což bylo tenkrát asi 25 tisíc korun) a za každý mezispurt také nějaké tisícovky. Jelo se tuším 6 kol po 11 km, samá rovina. Těšil jsem se na snadno vydělaný prachy, neboť špurty mi vždycky šly. 

Když jsem tam přijel a zaplatil startovné 600 belgických franků (500 dočasná licence, 100 vlastní startovné), začal jsem se rozhlížet po konkurenci. Trochu mě zneklidnilo, že skoro všichni měli kola 5x až 10x dražší než já, a že pořadatelé stavěli kolem cesty plůtky jako na Tour de France. Ale říkal jsem si, že je to bohatá země, takže i amatéři mají drahé vybavení a hezké závody. Nakonec mě uklidnila skupinka asi 5 starších cyklistů s "normálními" koly tak za 20-30 tisíc. Řekl jsem si, že jsem zřejmě ve správné kategorii.

Když závod odstartoval, začal jsem úplně vzadu. Byl jsem z Česka zvyklý, že si peloton (neboli balík) po 10-20 km předjedu a ujedu s menší skupinou. Ale začalo se překvapivě velmi zostra, hned zpočátku se jelo 50 km/h. Říkal jsem si, že to tam rozdivočil nějaký plašoun (což je slangově cyklista slabší výkonnosti, leč stále útočící) a že se to časem uklidní. Těch 5 normálních chlapů nicméně odpadlo asi po 200 metrech. Jel jsem vzadu, rychlost neklesala, a už mi začalo jít na nervy. Totiž když se do zatáčky balík nacpe, pak ti vzadu musí zpomalit, někdy skoro zastavit, a pak musím ztrátu dojíždět větší rychlostí, než jede peloton. Rozhodl, jsem se, že se balíkem posunu vpřed. Než jsem to ale stačil realizovat, závod se ještě zrychlil, a to na 60 km za hodinu a postupně odpadlo přes 10 dalších lidí. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Tak rychlý závod po rovině jsem ještě nezažil. Držel jsem se jen s vypětím všech sil. Už jsem se ale více dopředu nepropracoval, a asi po 20 km mě kvůli mé už ze začátku špatné poziční jízdě za jednou zatáčkou utrhli. Peloton jsem už neviděl.

Říkal jsem si, žádná hrůza, počkám na další odpadlíky, uděláme skupinu a závod dojedeme. Jenže když jsem projížděl cílem do dalšího okruhu, ozvala se píšťalka a nějaký maník s červeným praporkem mě vykazoval ze silnice, abych časem nepřekážel vedoucí skupině. No, ostuda až na půdu! Já, který jsem před měsícem byl skoro na stupních vítězů mistrovství ČR, jsem byl potupně odvolán. To se mi v životě nestalo. Žena se smála, až se za břicho popadala a ptala se, kde že mám těch 30 tisíc. :-) Lezl jsem kanálama a snažil jsem se nenápadně zmizet domů. Tu mě ale odchytil jeden organizátor a říká, ať neodcházím, že budou peníze. Proboha, jaký peníze, když mě odvolali?!

Po skončení celé taškařice jsem zjistil, že jsem celkově skončil 34. z 56 cyklistů a vyhrál jsem 500 franků, tedy o 100 méně, než bylo startovné. :-) Při přebírání výhry jsem se odvážil zeptat, co to byla vlastně za kategorie. A jestli jsem dobře rozuměl té vlámštině, dověděl jsem se, že to bylo open závod pro všechny kategorie, třeba i profesionály bez licence. Ten organizátor si mě pak na chvilku přitáhl blíž a povídá, že by tam měli málo lidí, nekontrolují tedy profesionální licence, takže snad půlka startujících jsou aktivní profíci s licencí. Takové bylo moje slavné profesionální cyklistické působení. 

Asi po týdnu jsem si našel ty správné amatérské závody a šel se zapsat do své kategorie nad 40 let. Ptali se, jestli nemám náhodou nějakou licenci. Tak jsem vytáh tu, co jsem dostal před týdnem, tedy licenci Královského cyklistického spolku. Organizátoři se vyděsili a nechtěli mě vůbec zapsat do kategorie nad 40, že prej musím alespoň jet s mladými kluky, tedy pod 40. Tak jsem podruhé z temperamentní reakce a vyděšených očí zjistil, kam jsem to vůbec, proboha, před týdnem vlez.

Ale ta potupa mi nedala a dva měsíce jsem  trénoval jako nikdy a pak jsem si podobný open závod zkusil ještě jednou. Vůbec jsem neútočil, jen jsem se snažil udržet od začátku co nejvíc vpředu. Nakonec jsem skončil 12. asi ze 100 lidí, málem jsem se z toho poblil, protože jsem jel totálně na hraně, a řek jsem si, že už tuhle kategorii nikdy! Jsou to šílenci. :)