Je skutečnost jen úporný předsudek? A co to vlastně je?

Albert Einstein napsal ve svém kondolenčním dopise k úmrtí přítele Bessa, že: "Minulost, přítomnost a budoucnost jsou jen iluze, ačkoli velmi úporné." Spíše tím básnicky vyjádřil své emoce než že by to bylo jeho vědecké tvrzení.

Pokusíme se dnes einsteinovsky zamyslet nad tím, jestli náhodou není i skutečnost jen úporná iluze.

Celý život se můžeme spolehnout na to, že se věci kolem nás chovají stejným způsobem, že každý den vyjde Slunce, že "těžké" věci vždy padají k zemi, že je kámen pevný a těžký a že ho rukou asi nerozmáčkneme, že voda teče vždy dolů s kopce apod. Toto je skutečnost našeho každodenního života, kterou filosofie nazývá přirozenou skutečností, a my víme, že je taková skutečnost absolutní jistotou našeho všedního dne. Lidstvo v těchto jistotách žije po celou dobu své existence a každé dítě tuhle jistotu okolního světa pozná ještě dříve, než nabere rozum.

Součástí této přirozené skutečnosti je ale i zjištění, že nás smysly a vůbec informace o okolí mohou klamat. Vidíme, že se kameny na dně horské říčky vlní a mění tvar v důsledku lomu světla ve vodě a proměnlivého tvaru hladiny, ale víme, že je to jen klam a že jejich skutečný tvar je pevný, o čemž se můžeme přesvědčit hmatem. Rovná tyč vložená do sklenice s vodou se jeví jako lomená, přestože lomená není. Naši předci -  lovci dobře věděli, že ryba hlouběji pod hladinou se nalézá na jiném místě, než ji vidíme, a že při hodu oštěpem musí udělat korekci míření. Také jde o lži či naše omyly v úsudcích, které posléze objevíme, či nepravdivé informace v médiích (fake news). Dlouhé roky například "bylo známo", že špenát je nejvydatnější zdroj železa, ale pak bylo odhaleno, že šlo jen o chybu v desetinné čárce při analýze a ve špenátu není více železa než v jiné zelenině.

Nebo nás obelhal náš partner, a my jsme věřili, že nám byl věrný, ale později jsme přišli na to, že to nebyla pravda. Viděli jsme polohu hvězd jako zcela stálou a tak jsme si mysleli, že je vesmír statický, ale jak bylo později zjištěno, vizuálně se vesmír mění jen tak pomalu, že se nám pouze zdá, že se nemění, zatímco se ve skutečnosti rozpíná. Stejný byl případ biologické evoluce, kde klamné zdání neměnnosti druhů bylo popřeno Darwinovým výzkumem a poté dokázáno i nálezy miliónů fosilií. Nebo se nám třeba zdálo, že Slunce obíhá Zemi, zatímco ve skutečnosti se jen Země otáčí.

Podobné klamy jsou pro nás v přirozeném světě tak běžné, že se součástí naší běžné intuice stalo i přesvědčení, že (pravou) skutečnost je nutné odhalit často až za mylným dojmem našich smyslů, nebo obecně až za informacemi, které dostáváme. Máme tedy pevné intuitivní přesvědčení, že teprve skrytá skutečnost je ta pravá, a protože se už dál v přirozeném světě nemůžeme dostat, máme skutečnost odhalenou za klamy za definitivně konečnou. Vytvořil se tak v naší intuici (mylný) dojem, že existuje pravá definitivní realita. To je ostatně v přirozeném světě celkem oprávněné přesvědčení, neboť pro překročení této zdánlivé definitivní skutečnosti bychom museli vynaložit ohromné úsilí, ať už rozumové či empirické, což nám ostatně dokazuje mnohasetleté úsilí nejlepší mozků lidstva, které se nazývá věda. Třeba jen pro odhalení prostého faktu, že ve středu Sluneční soustavy je Slunce a ne Země, byly nutné roky a roky detailního pozorování oblohy nebo užití v té době nevídané technologie (Galileiho 8x zvětšujícího dalekohledu). A přesvědčit o tom prostém faktu většinu trvalo staletí bojů.

Slavný filosof Immanuel Kant, zdatný hráč karet a kulečníku, měl čas a prostor, které se všichni naučíme chápat ještě před použitím svého rozumu, za apriorní, tedy neměně chápané podmínky jakéhokoliv racionálního myšlení. Bylo to právě proto, že jejich obvyklé (mechanické newtonovské) chápání si vytvoříme už jako děti ve své intuici dávno a dávno předtím, než se začneme racionálně myslet. A stejně je tomu s naším pojetím skutečnosti, které je apriorně mechanistické a intuitivní a obsahuje i zmíněné pevné přesvědčení, že za "jedinou" vrstvou klamů se skrývá absolutní skutečnost. Taková intuice ale silně brání pochopení toho, co to skutečnost opravdu je a jaká je. Pro ilustraci můžeme uvést jiný blok, který bránil pochopení světa:

Apriorní pojetí prostoru a času v Newtonově duchu, bylo také silně zakořeněným intuitivním předsudkem, který výrazně blokoval pochopení a tím i objevení v tomto případě speciální teorie relativity (STR). Přestože tato teorie byla matematicky formulována už před Einsteinem, o čemž svědčí i název Lorentzovy transformace, která je jejím ústředním bodem, až Einsteinovo připuštění toho, že čas se reálně zpomaluje (dilatuje) a prostor se ve směru pohybu skutečně zkracuje (kontrahuje) vedlo k jejímu fyzikálnímu pochopení a faktickému zrodu. Hendrik Lorentz, autor zmíněné transformace, následně dokonce prohlásil, že by v životě nedokázal připustit, že dilatace času a kontrakce délky mohou být reálné fyzikální efekty, a že to nejsou jen matematické triky mimo realitu, které řeší problém stálé rychlosti světla. Tak silný byl intuitivní předsudek absolutního prostor a času, že ani špičkový vědec jako on (a mnozí další) jej nebyl schopen překonat, i když mu to závěry jeho vědecké práce jasně říkaly.

Newton v souladu s apriorní intuicí každého člověka, považoval čas a prostor za absolutní, tedy i zcela neměnné. Einstein ale předvedl, a následné experimenty to dokázaly, že čas a prostor jsou ve skutečnosti relativní, závislé na rychlosti, kterou se objekty vůči pozorovateli pohybují. Jak silná byla (a stále je) apriorní mechanistická intuice neměnného prostoru i času ukazuje i to, že Einstein dostal Nobelovu cenu až v roce 1921, tedy 16 let od publikování své speciální relativity (STR), navíc ji ani nedostal za STR, ale za vysvětlení fotoelektrického jevu. Zdá se, že STR byla ještě v té době stále podezřelá, a to i přes formulování jejího zobecnění, obecné teorie relativity (OTR) v roce 1915 a jejího experimentální ověření v roce 1919. Tak silný byl předsudek absolutnosti, neměnnosti prostoru a času i mezi racionálními vědci navýsost empirické vědy, fyziky. A pro mnohé je i dnes stále nemožné pochopit STR, a to právě kvůli vžité intuici neměnného absolutního prostoru. Relativita času se už chápe lépe.

Oběma teoriemi relativity a také kvantovou mechanikou byla ale silně relativizována i přirozená skutečnost, toto ztuhlé intuitivní chápání světa. Tělesa totiž najednou přestala mít neměnné rozměry, dokonce při rychlosti světla prakticky přestávají v trojrozměrném prostoru prakticky existovat, neboť mají téměř nulovou délku (hmotná tělesa se mohou k rychlosti světla jen přiblížit). Dále se jejich čas, všechny jejich vnitřní pohyby, zpomalují, až zastavují. V extrémních případech tak naše obvyklá skutečnost dokonce prakticky přestává existovat.

Navíc se naše obvyklá skutečnost ukazuje v teorii relativity jako pouhý trojrozměrný "řez" opravdovou čtyřrozměrnou skutečností, neboť obě teorie relativity nemohou fungovat bez svého 4D prostoročasu, která je jejich základem. Jeho existenci dokazuje v praxi i běžně používaná GPS, která by bez korekcí na obě 4D teorie relativity, ukazovala za den o několik kilometrů vedle. Úloha teorie relativity (a kvantové mechaniky), že bez dobrého pochopení jejích základních principů lze těžko pochopit i to, že i skutečnost je pouze relativní.

Obě teorie relativity a také kvantová mechanika třeba svou superpozicí (tedy současnou existencí jedná částice na mnoha místech) tak neodvratně způsobily silnou relativizaci chápání skutečnosti, žel tato relativizace je zatím hlavně mimo fyziku spíše emocionální a iracionální a tedy ne příliš vědecká. Objevují se proto naivní názory, že nic neexistuje nebo že realita vůbec neexistuje, nebo třeba že neexistuje čas, že vše je relativní, apod. Destrukce dříve zdánlivě absolutních pojmů je nutný, bohužel však pouze první a nedostatečný krok. Je to krok pouze rozkladný a bez následných konstruktivních kroků zůstane po něm v lidských hlavách jen zmatek.

Že jsme zatím uvízli v "babylónském" zmatení bez náležitého pochopení, to je způsobeno i tím, že relativizační revoluci začaly speciální obory jako je fyzika, kterým veřejnost ale i vědci jiných oborů příliš nerozumí. Zmatení však zůstává i ve fyzice, neboť ona nemá dostatek informací z ostatních oborů, nemá myšlenkovou výbavu a tradici pro analýzu pojmů jako je skutečnost, existence, abstrakce apod. Tyto pojmy se totiž vyskytují ve všech oborech, takže jednotlivý obor je nemůže dobře uchopit a nemá to ani za úkol, i když se o to pokouší. Je to úkolem obecného oboru, který se "vznáší" nad všemi speciálními obory a tím oborem je filosofie (což je mimochodem obor, který byl v historii vždy exaktní a racionální). Uvedené obecné kategorie nejsou tak exaktně pochopeny, aby je mohla analyzovat matematika nebo fyzika, neboť to nejsou tak jednoduché a proto tak přesně definované entity, jako třeba délka tělesa v STR nebo čas trvání nějakého pohybu tamtéž. Nejde u nich ani provést nějaký přesně definovaný experiment, který by dokázal jaký je charakter skutečnosti jako celku, proto je empirický obor jako je fyzika v podstatě nemůže vyřešit. Skutečnost totiž není jedna izolovaná vlastnost, ale celý rozsáhlý systém "pokrývající" celý svět a všechny jeho vlastnosti.

O relativizaci skutečnosti ale není díky fyzice pochyb. Vyjděme při její, teď už racionální relativizaci z faktu, že máme přinejmenším dvě skutečnosti. Tu, o kterém jsme se již zmínili, tedy přirozenou skutečnost běžného dne, ale pak máme také vědeckou skutečnost, ve které se např. při velkých rychlostech tělesa relativisticky zkracují a těžknou, čas se zpomaluje, velmi malé objekty (částice) mají neurčitou polohu nebo další vlastnosti, třeba se zdá, že je Schrödingerova kočka současně živá i mrtvá. Tato skutečnost je navíc prokázaně nejméně čtyřrozměrná, ale bude-li mít pravdu některá z hypotéz kvantové gravitace, bude dokonce nejméně desetirozměrná. Nikdo asi nepopře, že to, co zažíváme v běžném světě je skutečnost (přirozená), ale nějak se dere na jazyk tvrzení, že "opravdová" skutečnost je ta vědecká. Že to je skutečná skutečnost. Nicméně už máme skutečnosti nejméně dvě. A soudě podle úrovní hmoty (atomy, atomová jádra, nukleony, kvarky, superstruny?) je jich více.

Otázka je, kde se poznání zastaví. Nebudeme poznávat svět stále hlouběji a hlouběji, dále a dále? Nebo existuje jakási finální pravda, konečná pravá, absolutní skutečnost? Jestliže vezmeme vážně kritérium vědeckosti zvané (Popperova) falsifikace, je jasné, že žádná teorie, má-li být vědecká, není absolutně pravdivá, každá bude zákonitě překonána, částečně popřena (falsifikována) a bude rozšířena. Speciální teorie relativity např. rozšířila klasickou Newtonovu mechaniku těles na extrémně vysoké rychlosti srovnatelné s rychlostí světla. Newtonova mechanika funguje jako vyhovující zjednodušení pro, ve srovnání s rychlostí světla, malé rychlosti. Kvantová mechanika platí pro mikrotělesa, kde se současně projevují jak částicové vlastnosti, tak vlnové vlastnosti, ale platí i pro makrotělesa, kde (v obvyklých teplotách) degeneruje do klasického Newtonova pojetí, ve kterém vlnové projevy u těles mizí někde od úrovně buněk. Kvantová mechanika je tak také rozšířením "Newtona".

Už na těchto případech je hezky vidět, že nedochází k žádnému přibližování k pravému obrazu světa, k jeho zpřesňování a konvergenci k nějaké finální podobě, ale spíše naopak, že dochází k divergenci, tedy stále větší a větší odlišnosti od původní přirozené reality. S postupem poznání nedochází k přibližování se k dokonalému modelu, ale objevují se zásadní změny (třeba, že je vše 4D), které mění samotné základy našeho obrazu světa a ukazují nám čím dál tím více, jak omezený a zjednodušený byl náš původní pohled na svět. Místo jemných cizelérských změn nás v budoucnu zřejmě čekají stále zásadnější a zásadnější změny obrazu světa, které budou revolucemi v základních myšlenkových schématech, paradigmatech uvažování. Ty budou stále větším a větším problémem pro přirozenou lidskou intuici. Místo jakéhosi přibližování k pravé podobě světa, se stále více vzdalujeme podobě původní přirozené skutečnosti a další pohled se více a více odlišuje.

Otázka je, proč tedy u mnoha lidí přetrvává představa, že se věda blíží k nějaké finální pravdě, což je dle Popperovy falsifikace dokonce představa nevědecká, když konečná teorie nemůže existovat. Mezi vědci se traduje původní pojetí Popperovy falsifikace, která platí jen pro teorie, přestože ji Popper v pozdějším díle rozšířil na veškeré poznání. Proto se dá falsifikací relativizovat i každé tvrzení, nebo každá podoba světa, kterou zveme realitou. (Chcete-li se přesvědčit, že i tak prostý výrok jako 1+1=2 neplatí vždy, ale jen relativně za určitých podmínek, můžete si přečíst následující analýzu.) Přesvědčení o pravé finální pravdě je tak zřejmě jen apriorní intuitivní předsudek (jak popsáno v druhém odstavci), který si neseme z přirozeného světa, stejně jako jsme si z něj odnesli naivní představu absolutního času a absolutního prostoru. A jakožto emoční předsudek má pochopitelně tato představa absolutní skutečnosti daleko větší sílu než racionální analýza, kterou tady provádíme. A racionální analýza povahy skutečnosti je tak většinou už v zárodku zablokována "vírou", kterou lidé nevědomky považují za "absolutní" empirický axiom. Tím, kterým sice skutečně je, ale pouze v našem přirozeném světě, ne ve světě hlubším, vědeckém.

Je tedy zřejmé, že každá realita (i ta vědecká) je jen určitá zjednodušená podoba světa, neboť žádná konečná absolutní podoba světa neexistuje, nic zcela pevného v našem poznání není. Je pak překvapivě pravdivé i sdělení, že vše v našem poznání je jen relativní, kteréžto prohlášení mnozí rychle považovali za přehnané naivní klišé, kterým není. Některá relativní tvrzení (třeba 1+1=2) ale jsou vždy platná v nějaké konečné oblasti (aritmetice desítkové soustavy), a proto se jeví jako absolutní, jsou tedy (jen) relativně absolutní. Ale abychom zároveň toto prohlášení o všeobecné relativnosti, emočně chápané jako znejistění všeho, uvedli do souladu s až neuvěřitelnou spolehlivostí našeho přirozeného světa a s ještě větší pevností chování světa vědeckého (snad kromě kvantové mechaniky), vysvětleme si následující: Tak jako u teorie relativity neznamená relativizace rychlosti času jeho naprostou libovolnost, ale jeho rychlost je přesně řízena algoritmem a je přesně závislá na rychlosti tělesa vůči pozorovateli, stejně je podoba reality pevně a přesně závislá na "zvoleném" druhu pozorovací vazby.

Když třeba pozorovatel pohlíží na svět pomocí velkého množství fotonů viditelného světla "přístrojem" velikosti a vlastností oka, musí se mu okolí jevit v podobě přirozené reality. Menší podrobnosti nejsou vidět, propadly se za horizont. (Přirozená) skutečnost se tak ukazuje jen jako zjednodušený obraz toho, co pozorujeme. Jestliže vezme dobrý mikroskop, najednou se obraz okolního světa velmi promění, např. na motýlech vidíme nejen šupinky křídel, ale i jejich strukturu. Stále je toho ale spousta za pozorovacím horizontem (třeba molekuly), stále je k dispozici jen obraz, i když podrobnější. Tento podrobnější pohled jde ještě vysvětlit přirozeně tak, že mechanismus pozorování světlem je stejný, jen lépe vidíme, ale obraz se v principu nemění. Když ale chce vidět třeba atomy, nelze je už pozorovat opticky, ale nastupují elektronové mikroskopy, které nepozorují světlem, ale pomocí elektronů. A jen z důvodů našeho vnímání se obrazy elektronového mikroskopu "tlumočí" do obrazů optických. Realita zde tedy přestává mít vizuální podobu. A je-li pravda, že jsou fotony tvořeny super-strunami nebo "atomy" (kvanty) prostoročasu, je jasné, že tyto "atomy" nelze pozorovat pomocí fotonů, neboť fotonem můžeme těžko pozorovat strukturu fotonu samotného. Nehledě na to, že by obraz fotonu už byl evidentně vícerozměrný a ne jen 3D, jak tvrdí jak super-strunová teorie, tak konkurenční smyčková kvantová gravitace.

Když uvážíme, jak se obraz promění, když používáme k pozorování už jen různé frekvence elektromagnetického záření, tedy zcela jiné frekvence než odpovídají viditelnému světlu, je nám hned jasné, že podoba obrazu okolí je závislá na interakci, kterou pozorujeme (tedy charakteru částic, které k pozorování používáme). Můžeme si to ukázat třeba na galaxii UGC 1382 na obrázku níže. Ve viditelném spektru (levý obraz) se zdá, že jde o malou eliptickou galaxii. Jakmile ale pozorujeme i ultrafialovými paprsky, objevíme obrovská spirální ramena (obrázek uprostřed). A když přidáme i infračervené spektrum, ještě se galaxie "nafoukne". A to jsme ještě nezobrazili temnou hmotu, která by galaxii ještě několikanásobně "zvětšila", neboť tato tvoří většinu její hmoty. Podstata temné hmoty navíc znemožňuje její přímé pozorování světlem. Vidíme tedy, že i když postupně doplňujeme svůj obraz, stále zůstává něco skryto. Tady asi ještě nezaváháme s odpovědí na otázku, který tvar galaxie je skutečný nebo jak skutečně galaxie vypadá (i když temná hmota může být i mimo náš vesmír). Zkusme se ale zeptat, je-li naše ruka ve skutečnosti průhledná, když máme jeden její normální snímek a druhý snímek rentgenový. Co je skutečnost, průhledná nebo neprůhledná ruka?

Podobnou řadu, která jde stále dál a dál, můžeme předvést u (baryonové) hmoty. Tělesa kolem nás se většinou skládají z molekul. Ty jsou složeny z atomů, jejichž existenci dokázal Albert Einstein v roce 1905, ale nikdo tehdy netušil, že by atomy měly mít nějakou strukturu. Atomy byly považovány za konečnou skutečnost. Pak ale byla objevena jejich struktura, tedy to, že se skládají z atomového jádra a kolem "obíhajících" elektronů. I struktura jádra byla prozkoumána a byly tam objeveny neutrony a protony. Pak ale přišlo poznání, že i ty jsou složené a to z kvarků. Dnešní hypotézy navrhují, aby i ty byly složeny buď ze super-strun nebo z "atomů" prostoročasu. Tedy mnoho zdánlivě finálních skutečností tady bylo překonáno. (Poznamenejme, že tu nemusí jít vždy o to, že každý objekt má vnitřní strukturu, ale platí obecné tvrzení, že každý objekt je pouze jev skryté podstaty. Existuje třeba hypotéza, že elementární částice může být průsečíkem super-struny s naším prostorem. Hlubší struktura tam může být jen jedním z typů podstaty nějakého jevu. Už v STR mohou být naše 3D objekty jen řezem skutečných 4D "světotrubic".)

V každé fázi poznání byl tedy daný stupeň poznání považován za finální skutečnost, ale nikdy finální skutečností nebyl, byl jen relativní skutečností, tedy obrazem na horizontu našeho poznání. Když ještě uvážíme milionkrát empiricky ověřený princip teorie systémů, že vlastnosti jsou vždy projevem vnitřní struktury (například barva a pevnost těles jsou projevem jejich atomové struktury), je jasné, že to nevypadá, že by se tato řada měla někde zastavit. Pak musí být ale každá i budoucí skutečnost jen zjednodušeným obrazem na našem horizontu poznání. Tento "obraz" nemusí být ale jen vizuální, jak nám namlouvá naše intuice pocházející z faktu, že člověk získává více než 80% informací o okolí zrakem. Skutečnost může být i hmatová, nebo spojením zraku a hmatu, či dalších smyslů, to vše je navíc syntetizováno naším mozkem a to i v případě výhradně zrakového vjemu, tedy skutečnost je i racionální. I při vytváření pouze zrakového vjemu jde do zrakového centra asi 6x více informací z jiných oblastí mozku než přímo z očních nervů, je tedy jasné, že optická skutečnost není pasivní obraz, ale vytváříme si ho aktivně sami. Na první pohled je naše aktivní účast patrná u hmatu, kde věci většinou osaháváme. Skutečnost se tak jasně jeví nejen jako obraz okolí, ale zároveň jako interakční rozhraní, interface, kterým okolí i ovlivňujeme. To je jasné už při manuální činnosti či při sportu.

Ukázali jsme si na dvou řadách, že nám známou skutečnost můžeme "vždy" rozšiřovat či prohlubovat, že "vždy" zůstáváme jen jaksi "na povrchu" okolního světa. Kdybychom toto tvrzení ale prohlásili za vždy platné, zase bychom měli absolutní, tedy nevědecké tvrzení. Jak tedy ven z této neřešitelné situace? Prakticky. Nepotřebujeme a ani nemůžeme nalézt jakékoliv tvrzení, které by bylo v našem poznání platné i pro nekonečně vzdálenou budoucnost. Nestačilo by nám ale tvrzení platné pro následujících třeba deset tisíc let? Určitě ano. Pak nám stačí tvrzení ověřené na miliardách případů, tedy že vše má svou vnitřní strukturu, a my vidíme jen "povrch". Jediné, u čeho strukturu nevidíme, jsou objekty na horizontu našeho poznání, třeba částice jako elektrony, kvarky, fotony. Ty ale nemůžeme brát vážně prostě proto, že tam naše znalosti končí, tedy jen ještě nevíme, mají-li strukturu či ne. Ale tak můžeme vyjádřit pravděpodobnost toho, že strukturu mají: Stojí tu nula případů něčeho (ověřeně) bez struktury proti neuvěřitelnému množství případů, kdy struktura něčeho existuje. Je tedy prakticky nulová šance, že by něco, co objevíme řekněme v následujícím tisíciletí, strukturu nemělo. Máme tedy jistotu, že všechny skutečnosti, které poznáme třeba do roku 3000, budou vždy jen zjednodušeným obrazem okolí. Každá skutečnost je tak jen relativní, ale naše tvrzení relativnosti všeho také (což je dámo tím, že dalším poznáním budou změněny, tedy falsifikovány významy všech nám známých pojmů, tedy i pojem "relativnost" bude znamenat něco "poněkud" jiného).

Relativnost ale neznamená libovolnost, jak jsme upozornili už výše u teorie relativity. Proměnlivá délka tělesa se tam řídí pevným vzorcem, algoritmem, který délku určuje zcela přesně v závislosti na rychlosti tělesa. Tento algoritmus je zcela objektivní a nemůžeme ho nijak ovlivnit. Totéž platí o algoritmech, které vytváří třeba vizuální obraz v našem mozku. Nemáme moc šanci vyměnit si oči nebo změnit zákony optiky, či konstrukci svého mozku. Nemůžeme změnit ani jiné fyzikální zákony, které používáme k jinému než vizuálnímu vnímání, třeba zákony používané při elektronové mikroskopii.

To, že tedy bude (v dohledné době) každá skutečnost jen relativním, zjednodušeným obrazem světa, neznamená, že je taková skutečnost subjektivní. Subjektivní může být nanejvýše výběr jedné z objektivních skutečností, což lze metaforicky přirovnat k tomu, že si můžeme vybrat, jakými paprsky můžeme pozorovat výše zmíněnou galaxii UGC 1382. Nemůžeme ale ovlivnit, jaký obraz pak dostaneme. Skutečnosti jsou tedy tak dostatečně pevné, že o ně můžeme opřít celý náš život. Nepotřebujeme tedy kvůli našemu pocitu jistoty, kterého se bojíme vzdát, chybně přenášet naivní představu jakési finální skutečnosti, kterou jsme získali v přirozeném světě. Místo předsudku jednoho pevného obrazu světa, který je dosažitelným absolutním světem, nám postačí potenciálně "nekonečně" mnoho pevných a zjednodušených obrazů světa. Pak můžeme v noci klidně spát s jistotou v srdci. :-)

Pro filosofickou korektnost jen dodejme, že i my předpokládáme existenci absolutního "světa", ale ten je noeticky absolutně tedy nekonečně daleko, tedy jej nikdy nepoznáme, nezískáme o něm ani tu nejmenší informaci. Buďme korektní a přiznejme, že absolutní svět je zde ale pouhá metafora, a máme-li jej chápat vědecky (viz falsifikace), je to jen negativní tvrzení, které prohlašuje, že poznáme vždy jen konečnou oblast světa, ve které bude vše konečné a relativní, a stále budeme znát jen nepodstatný zlomek (fakticky přesně 0%) z celku. V každé konečné relativní oblasti se něco bude, ba dokonce zákonitě musí, (klamně) jevit jako absolutní. Naše pojetí je jakási paralela k negativní teologii, která ale nepotřebuje boha, tedy je to negativní ateistická "teologie".

Je zřejmé, že naše smysly (i rozum) jsou jen úzkým průzorem, kterým pozorujeme okolní svět. Například vidíme jen velmi malou část elektromagnetického spektra, a snažíme se ji rozšířit na pozorování mnoha dalších frekvencí. Tento průzor začínáme rozšiřovat v poslední době pozorováním gravitačními vlnami, ale není nemožná představa, že takových rozšíření můžeme udělat potenciálně "nekonečně" mnoho (viz negativní absolutní svět výše)? Skutečnost je pak vždy zjednodušený obraz světa, i když ten nejdokonalejší, který v daném myšlenkovém světě máme. Skutečností je tak mnoho a poznáním vytváříme další a další a ty staré skutečnostmi přestávají být.

Skutečnost můžeme v metafoře chápat jako látku, textilii, která pokrývá svět, okolní objekty, pojmy a teorie. Zakrývá nám detaily, tedy zjednodušuje, ale kopíruje hlavní tvary, nicméně mění i "materiál", který se nám ukazuje, jeví. Když to shrneme, skutečnost je (dnes už) subjektivně vybraný objektivní a zjednodušený obraz okolního světa. Vědec třeba může volit mezi přirozenou a vědeckou realitou. Obvykle se intuitivně za skutečnost považuje takový obraz, který je na našem horizontu poznání, tedy obraz vykreslený naším nejdokonalejším poznáním, nejdokonalejšími pozorovacími metodami, nejdokonalejšími teoriemi.

Kdybychom chtěli dát na tu část naší naivní intuice z přirozeného světa, která říká, že to pravé je svět, který se skrývá za klamy, můžeme tvrdit, že skutečnost je to, co se skrývá těsně za horizontem našeho poznání, hned za nejdokonalejším známým obrazem světa. Je to ale jen první budoucí obraz světa. Je to něco, co je podstatou jevu, kterým je současný nejhlubší obraz světa. Nemá ale smyslu jít v úvahách dál, neboť až se naše poznání posune dál, a budoucí, v současnosti skrytý obraz světa, bude odhalen, a steane se současným nejdokonalejším, situace se nezmění. Opět budeme mít známý nejdokonalejší obraz a ten, který je těsně za ním, jen se vše posune. Už o obraze těsně za horizontem, který si označme třeba O-1, máme jen neověřené hypotézy a velmi mlhavé představy, tedy o hlubší skutečnosti O-2 už nevíme vůbec nic a nemá přímý vztah ke skutečnosti O neboli O0, tedy k nejlepšímu obrazu světa. Pro jakoukoliv vědu je tedy O-2 obraz vlastně zbytečný a začne mít smysl o něm uvažovat, až se poznáním promění v O-1.

Jediné, o čem má tady smysl přemýšlet je, jestli ta řada někde končí nebo ne. Jelikože ale známe desítky strukturních úrovní, které přecházejí jedna v druhou, dá se s pravděpodobností předpokládat, že je to i u úrovně O-1a O-2 atd. Je to podpořeno i logicky, viz analýza vlastností celku jako projevu vnitří struktury, kterou jsme uvedli výše. Extrapolace do nekonečna by byla samozřejmě chybou, neboť extrapolace je tím méně pravděpodobná, na čím větší (noetickou) vzdálenost ji provádíme. Zde je ta vzdálenost nekonečná, tedy taková extrapolace je zcela jistě chybná. Nám opravdu ale postačuje, že řada O-1, O-2, O-3, atd. se bude realizovat třeba následujících deset tisíc let. Jen pro odstranění nepříjemného lidského pocitu nejistoty, hledajícího absolutní pevnost, což je ale opět jen naivní intutivní potřeba, vzešlá z přirozeného světa, kde pevnost těles či každodenní východ Slunce je pro nás absolutní pevností. (Když jsem řekli "pro nás", znamená to pochopitelně relativně "absolutní" pevnost.)

Je jasné, že vyznáváme přístup zvaný realismus závislý na modelu, neboli modelový realismu. Tedy, že dobrý model (mapa) je realita. Opačný názor tvrdí, že je takové modelu nejsou nic víc než pouze užitečné. Otázka ale je, kdyby nebyly reálné, kde by vzaly svou užitečnost. Užitečné jsou právě jen proto, že pravdivě popisují svět, tedy jsou realitou. (3 reality elektrodynamiky) 

Na závěr jen připomeňme, že skutečnost je relativní, vlastně subjektivní v tom smyslu, že je pro různé subjekty různá. Skutečnost je něco jiného pro současného fyzika, něco jiného pro vědce 12. století, něco jiného je pro dítě, a zase něco jiného pro lidstvo. 

Zajímavá je otázka redukcionismu, který propaguje hlavně fyzika. Ten říká, že vyšší strukturní úroveň a její chování jsou beze zbytku odvoditelné z nižší. Dnes sice tuto myšlenku nebudeme podrobně rozebírat, ale v podstatě se jeví jako správná, až na to, že je prakticky nerealizovatelná. Vypočítat přesné chování člověka z jeho dokonalé známé struktury z elementárních částic opravdu není realizovatelné. Dokonce je tu i principiální problém: každý systém není zcela izolovaný a do své struktury je dokonce zcela otevřený. Každý redukcionistický výpočet tak nemůže zahrnout úplně vše, co má vliv třeba na člověka, i kdyby existovala dokonalá znalost všech jeho elementárních částic a byl k dispozici patřičný výpočetní výkon. Svým způsobem ale je možné hodně relativizovat existenci vyšších strukturních úrovní a její objekty lze považovat za obrazy, které jsme si dokreslili a podrobnosti pominuli. Ono třeba pominutí prázdného místa uvnitř atomů znamená dokreslení makroobjektů do spojitého obrazu, který na mikroúrovni v té podobě nemají.