Znovu jsem si přečetl Váš článek a zaujal mě podúrovnový prostor, kde neexistuje teplo, ani čas. O tomto prostoru jsem se již zminoval v mých článcích, \ stačí dohledat \.Většinou jsem došel ke gravitonovému éteru \, který byl již v minulosti žavržen a nahrazen časoprostorem a pro mikro svět, kvantovou teorií. Ale ani kvantová teorie není schopna vysvětlit, proč elektron revoltuje kolem atomového jádra a nedopadne na něj? V mých článcích to vysvětluji tak, že kolem atomu, ale i něm, se nachází biliony gravitonů, nebo fotonů, podle mě je to jedno a totéž a tím dochází k interakci mezi subatomárními částicemi. Vy jste to popsal, jako \ absolutní médium \, ale i to se skládá z atto částic, které se rovněž pohybují rychlostí světla, ale téměř na místě, tedy jen kmitají a vytvářejí vlny. Proč jsou tyto vlny studené a proč jsme je nezaregistrovali? Já si myslím, že kmitočet je mnohokrát vyšší, než mají vlny gama a hlavně jsou to vlny statické, které se nikam nešíří, ale mají vliv na subatomární částice. Toto gravitonové vlnění je základní kinetická energie vesmíru, ze které se odvíjí veškerý pohyb hmoty a vzniká gravitace. Teplo vniká rotací atomových jader a tepelné vlny se šíří od těchto jader, ale hlavně mají menší frekvenci a jiný tvar. Všechny tyto úvahy, jsem napsal jako inspiraci k přemýšlení, protože věda nesmí zakrnět.

Při vší úctě mi to přijde trochu zmatený. :-)

Mě by tedy taky zajímalo, proč elektron nikdy nespadne do jádra? Vím, že je to v kvantové mechanice dokazováno nějakými rovnicemi, ale jaké je fyzikální vysvětlení?

Fyzikální vysvětlení je prosté. Když to vezmeme vlnově, pak elektron musí obíhat po tak velké dráze, aby tam byl celočíselný násobek vlny, na které "plave". Dolů nemůže klesat spojitě, ale o jednotku počtu vln. Dejme tomu, že elektron obíhá na dráze, která má 12 násobků vlnové délky. Může klesnout na dráhu s 11 násobky a to najednou. Ale protože nemůže spojitě vyzařovat elmg. záření, ale jen celé kvantum odpovídající 1 násobku, nemůže spadnout dolů spojitě. Tak tam drží. Samozřejmě je to jen metafora.

Tedy s tím souvisí taky Pauliho vylučovací princip. Zespoda ho drží elektrony, které jsou pod ním.

Všechna takováto vysvětlení mají společné tvrzení, že elektron se "musí" pohybovat po nějakých drahách či orbitalech, v souladu s příslušnou teorií. Mně tam ale přece jen něco intuitivně chybí - PROČ se ty elektrony musejí pohybovat právě tak, a ne jinak? Proč může elektron klesat po jednotlivých drahách až na tu nejnižší, ale níže už ne? Jaká síla mu v tom zabrání?

Ta nejnižší je právě ta jedna vlna, do menšího prostoru se "nevejde" i když ho kladné jádro chce přitáhnout. Nemůže se zbavit své vlny a zůstat jen částicí. To dělá tu sílu, která mu brání spadnout na jádro. Proč je kvantové chování takové jaké je, zatím nikdo neví, ale jednou se na to přijde. Snad. Jinak, elektron, ani nic jiného se nemusí chovat v souladu s nějakou teorií, chová se normálně, podle svého a teprve lidé si na jeho chování udělají nějakou více či méně "dokonalou" teorii. I když při opravdu velké energii elektronu (zmenší se mu vlnová délka) se i on může dostat do jádra, ale asi tam tak nějak přestane být elektronem.

Ta vlna by tedy musela být extrémně široká, aby ona sama zabránila elektronu spadnout do jádra. Pokud vím, udává se, že nejpravděpodobnější vzdálenost elektronu od jádra (Bohrův poloměr) je zhruba o 9 řádů větší, než je odhadovaný rozměr elektronu.

Pak je tu ještě otázka, proč do jádra nespadne tato vlna sama.

S tou energií elektronu jsem měl za to, že je to naopak - čím je větší, tím je elektron vzdálenější od jádra (excitovaný stav).

Je to prostorová vlna, kolem celého jádra. Tu vlnu nic k jádru nepřitahuje, nemá náboj, nemá proto tendenci padat na jádro.

Ale při vší úctě se obávám, že tohle už ani není metafora, že to začíná být podivné krasořečnění mimo realitu.

.

Vlna jakoby nespadne ze stejných příčin, jako elektron - viz někde níže a skutečně to není o elektronu serfujícího na jakési své vlně, protože ten elektron se "vynoří" až v rámci použité detekční metody, jako zástupce té vlny, která tímto jakoby zaniká (viz relace neurčitosti). Skloubit ty dvě věci dohromady se daří v rámci pravděpodobnosti. S těmi energiemi elektronů v závislosti jejich orbitalů se nic nemění, ale skutečně může docházet k záchytu elektronu jádrem, což je součástí normální radioaktivní přeměny.