Formuloval bych to trochu jinak: to, co nám podávají naše smysly (obraz stolu) je vnímaná realita. Vše ostatní jsou modely, vytvářené v hlavě na základě vjemů. O správnosti těchto modelů se přesvědčujeme dalšími vjemy (stůl obejdeme, model kulaté Země potvrzuje vizuální vjem fotografie z oběžné dráhy).Vjem z okuláru dalekohledu nám zapadá do našeho modelu vesmíru, fotografie urychlovače CERNu nám potvrzuje náš model (představu) - my z něj vidíme jen displeje přístrojů, chodby, přístroje, atd. Na základě vjemů z pokusů (Michelsonův-Morleyův experiment j si Einstein uvědomil rozpor s Newtonovým modelem a vytvořil jiný model, fotografie z mlžné komory nám potvrzují náš model elementárních částic atd. Všechny fyzikální teorie (atomy, quarky, struny, černé díry, atd.) jsou modely (a nemá smysl diskutovat o tom, zda objektivně existují, zda jsou "reálné"), které pokládáme za platné tak dlouho, dokud do našeho vědomí nedoputuje vjem, který je s nimi v rozporu.

Tzv. "objektivní realita" je pouze pojmový (myšlenkový) konstrukt, vytvořený dialektickým materialismem. Nebudu tvrdit, že neexistuje (nebo že existuje), protože proces dokazovaní se stejně vždy děje na základě vnímané reality - nic jiného nemáme.

Ohledně reality připomenu Kantovo dělení skutečnosti na svět o sobě (všechny věci existující mimo naše vědomí), o kterém nemůžeme říci nic jiného, než že existuje, a svět pro sebe (a to jsou věci, tak jak se v našem vědomí jeví). Pod pojmem realita řada lidí chápe svět o sobě, aniž by to přesně filozoficky specifikovala. Je jasné, že naše vnímání světa je omezené a částečně zkreslené, a že jsme součástí světa a interagujeme s ním. Je otázka, zda pod pojmem realita máme chápat svět o sobě či svět pro sebe nebo je to ještě jinak.

Řada klíčových myšlenek objevitele napadla často ne během práce, ale při spánku, odpočinku apod., kdy řekněme mozek zpracovával informace v podvědomí. Je otázka, zda i tento mechanizmus lze nazvat intuicí.

Pokud vím, tak Kant má spíše termín věc o sobě, než svět o sobě. Ale už svět o sobě je rozporný termín. Jak může být na nás zcela nezávislý, když jsme ho právě pojmenovali, čímž jsme z něj udělali něco pro nás. Nemluvíme totiž o něm, ale o naší představě o něm. Cokoliv, o čem přemýšlíme, je už pro nás.

A ano intuice z přirozeného světa chápe realitu jako zcela nezávislou na nás, tedy jako svět o sobě, což jsme si ukázali jako chybné.

Naše vnímání světa je částečně zkreslené jen z pohledu hned dalšího hlubšího vnímání, řekněme vědeckého. Ale už i tu jsou změny zásadní. Čas je pružný, prostor taky, kvantový svět vypadá úplně jinak. Tedy je naše vnímání hodně zkreslené. Když si představíme další kroky vědy do struktury, vyjde nám, že náš pohled je extrémně zkreslený. Do důsledku vztato svět (absolutno), je zcela odlišný od toho, co dnes známe.

Intuice je v podstatě jen běžné uvažování, které se ale děje v podvědomí a má vědomý jen výstup. Navíc bych se nezaměřoval na těch pár výjimečných jedinců, kteří se uměli ze stereotypů vymanit. Podstatná je ta většina 99,999999%, kterým to intuice přirozeného světa nedovolila.

Nějak Vám to filozofování kulhá, pane Fikáčku. Nazval jste Váš článek "jak nás intuice vede na scestí v otázce, co je to realita". Přitom v něm ovšem sám zmiňujete objevy, ke kterým došlo DÍKY té intuici objevitelů. To je snad zmíněné scestí? A to, že někdo jiný byl blízko, ale neudělal poslední důležitý krok, to už nebyl nedostatek intuice, ale nedostatek odvahy vykročit ze zaběhaných stereotypů.

Zcela svévolně pak zaměňujete realitu za to, jak je vnímána. Stůl zůstane stolem, ať už ho vidíte, ohmatáváte jako slepec, nebo vidíte zdeformovaný a pokřivený kvůli refrakční vadě či konzumaci LSD. Odraz toho stolu ve Vašem vědomí může mít řadu různých podob (a taky řadu chyb). Ale to už je jen ODRAZ reality, nikoli realita per se. Realita existuje nezávisle na našem vědomí, na stupni našeho poznání, na nás samotných. Stůl tu bez lidí bude stěží, ale například amonité a belemnité byli realitou druhohorních moří. A byli by realitou i kdyby nikdy později neběhali po Zemi hominidé a mezi nimi nějaký Jan Fikáček.

To pochopil dokonce i zakrslý ryšavý vůdce světového proletariátu, možná si ještě z hodin marxleninismu vzpomenete na jeho definici hmoty z knihy Materialismus a empiriokriticismus.

Pokud jste chtěl varovat před tím, že nás smysly mohou klamat, a že si tak v naší mysli můžeme vytvářet neúplný, nepřesný, nebo přímo falešný model té reality, tak jsem již četl výstižnější články na toto téma.

Nějak ten komentář kulhá, a to na obě nohy, ne? Ve všech těch případech nepřišli vědci na řešení intuicí, ale překonáním dosavadní naivní intuice. Ten krok, kterým se dostali dál, by se dal nazvat tápáním, tedy jakýmsi Cimrmanovým krokem stranou.

Nejvýraznější je to u toho Planka. Newtonovská fyzikální intuice mu tvrdila (jestli se nepletu nějakých 20 let po vyřešení problému), že kvantování není správné fyzikální řešení, ale z nějakého důvodu ten zoufalý pokus fungoval. To, že náhodný pokus přejmenujete na intuici, z něj intuici neudělá. Stejně jako když slona přejmenujete na želvu, tak se z něj želva nestane.

Co se týče té skutečnosti, převedl jste jen krásný příklad, jak to vypadá, když je myšlení zajatcem naivní intuice všedního dne. Správné řešení je průhledně prosté, ale myšlení je svázáno tak, že ten logický krok k němu nemůže udělat. Ostatně sám jste klasifikoval takové myšlení jako marxismus-leninismus, čímž jste ho označil za mechanické, zastaralé a špatné.

Jsem sice laik, avšak, vzpoměl jsem si i naSchradingerovu kočku

Schrodinger ji ale vymyslel, aby dokázat, že je neurčitost v kvantovce jen zdánlivá. A protože kočka nemůže být současně živá i mrtvá, že tedy žádná superpozice v kvantové mechanice není.