Antropický princip se snaží vysvětlil, jak je možné, že základní fyzikální konstanty jsou velmi přesně vyladěny tak, aby vesmír umožňoval vznik inteligentního života. Jenže ony přesně vyladěny vůbec nejsou.
Abychom mohli prohlásit, že jsou konstanty vesmíru hrozně přesně naladěny tak, aby v něm mohl vzniknout inteligentní život, a jakákoliv nepatrné změna, by život znemožnila, museli bychom prozkoumat odlišné případy vesmírů s odlišnými konstantami. Buď prozkoumat odlišné vesmíry skutečně, nebo je alespoň simulovat na počítači a to až do úrovně elementárních částic, abychom zjistili, jsou-li v nich možné odlišné typy života a inteligence než naše, založené na odlišných elementárních částicích a odlišné chemii.
To pochopitelně nikdo zatím neudělal a proto je předpoklad, že v takových vesmírech nemůže existovat inteligentní život, zcela nepodložený. Tato chybná úvaha vychází z naší omezené představy, že inteligentní život musí vypadat jedině tak, jak ho známe my, což vychází jen z naší sebestřednosti a omezených znalostí. Různých typů životů, postavených na různých elementárních částicích, odlišných od našich, může být spousta. Nevíme o tom zhola nic, proto omezovat život jen na ten typ, co známe, je nesmysl. (Náš stereotypní pohled na život už nabouraly extrémofily, tedy organismy, žijící v prostředích, kde bychom my nepřežili a živící se třeba sírou.)
Udělejme analogii a ono neuvěřitelně přesné nastavení fyzikálních zákonů zobrazme třeba jako neuvěřitelně přesné určení polohy červeného bodu na plánku metra, který si prohlížíme. Ono ať budeme v metru kdekoliv na různých místech, stále bude plánek obsahovat červený bod přesně určující naší polohu. Neznamená to, že musíme být v metru na jediném místě, aby červený bod odpovídal naší poloze, ale když někdo neznalý poprvé uvidí takovou mapu s označením polohy mapy třeba v metru, bude mít stejný dojem, který vyjadřuje antropický princip. Cestující v metru pochopí vše, když uvidí druhý takový plánek. Jenže do druhého vesmíru jsme se zatím nedostali, jak se můžeme klamat naivní představou o naší výjimečnosti.
Podobně bude platit pro každý vesmír, ve kterém bude inteligentní život, že malinkou změnou jeho konstant by v něm existující život zanikl. A to přesto, že různé typy vesmírů by měly velmi odlišné základní konstanty. A jestli si myslíte, že tato úvaha nutně vyžaduje neověřený předpoklad mnoha vesmírů, není tomu tak. Stačilo by, aby náš vesmír byl hodně jiný, byť by byl jediný, a stejně by v něm mohl existovat život, a to třeba i daleko častěji a daleko inteligentnější, než ten náš. Multivesmíru netřeba.
Můžeme si to připodobnit třeba na příkladu dětské stavebnic nebo materiálu na hraní. Když si představíme, že nějaké dítě nikdy nevidělo LEGO a pořád si mohlo hrát jen s pískem, taky si bude myslet, že pořádná stavba se dá postavit jen z písku. Podobně dítě, které nepřišlo do styku s ničím jiným než s LEGem, nebude mít představu, že je možné postavit hrad z písku, nebo nějakou stavbu ze stavebnice Merkur, když o existenci Merkuru nebo písku nebude mít ponětí. Přesto je možné postavit nějakou stavbu ze všech tří a z mnoha dalších.
My prostě známe jen jeden případ vesmíru a úplně svévolně a sebestředně si vymyslíme, že v jiném by nebyl možný, i když o tom víme kulový. Celý antropický princip je tedy založena na neověřeném výmyslu. Není to ani vědecká hypotéza, je to pavěda, neboť vědecká hypotéza by si vyžadovala alespoň nějakou exaktnější koncepci života ve vesmíru s jinými konstantami. A takovou koncepci antropický princip neobsahuje. Antropický princip tedy neříká nic o životě v různých vesmírech, jen je výrazem naší omezené představivosti a logicky chybného uvažování.
