Náhoda neexistuje a přesto je úplně všude

3. 11. 2015 9:04:00
Existuje absolutní náhoda, například v kvantové mechanice, nebo je svět absolutně deterministický? I kdyby byl celý svět, v němž je náš vesmír pouhé smítko, zcela přesně určen, my se to nikdy nedovíme a náhoda bude existovat vždy.

Použili jsme novinářský titulek pro přilákání pozornosti k debatě o náhodě. Přes jeho provokativní podobu si za tímto titulkem stojíme. Chce to ale "malé" vysvětlení.

Vyjdeme přitom z axiomu, že žádný uzavřený systém neexistuje - axiom neizolovanosti. Dosavadní vývoj vědy vždy odhalil, že každý systém je jen relativně uzavřený, tedy nikdy ne uzavřený absolutně. Tak se například do dokonale hermeticky uzavřeného systému snadno dostanou neutrina a další částice, nehledě na to, že se tam v minimální míře dostane i okolní plyn, je-li systém v atmosféře.

Pokusíme-li se najít nějaký dokonale uzavřený systém, dostaneme se jen na hranici našeho poznání - vesmír by mohl být uzavřený, strukturní úroveň kvantové mechaniky je možná uzavřena, níže nelze jíti, alespoň zatím. Jenže o tom, co je za hranicí našeho poznání nevíme nic, takže je zřejmě nevědecké prohlašovat, že tam nic není. Nemáme to nijak ověřeno. Spíše prostě jen tu otevřenost "nevidíme". A jestli dokonce nelze nijak ověřit, že dál není nic, jak tvrdí někteří, pak už jsme úplně "v říši bájí a pohádek", protože věda je oblast nutně vyžadující ověření. Mimo ověřitelnou sféru je buď mýtus nebo poezie.

Že by tedy byl každý systém skutečně nenulově otevřený? Je takový zákon, který říká, že nelze dosáhnout nulové otevřenosti? Jestliže ano, pak je takový zákon jedna z forem principu neexistence nuly (tento princip platí jen v oblasti, kde se nachází ona vlastnost, po které nulovost "požadujeme"). Musíme vzít v úvahu jen ty systémy, které nejsou na noetickém (poznávacím) horizontu, neboť o těch, které jsou na hranici našeho poznání, nemáme potřebné informace, takže je musíme z posuzování vyřadit do té doby, než tyto informace získáme (Husserl říkal takovému postupu epoché, uzávorkování). Zbudou nám jen systémy, které dobře známe a o těchto všech spolehlivě víme, že jsou nenulově otevřené. Ba ze miliardkrát ověřené zkušenosti poznaných systémů můžeme naopak usoudit, že i systémy na horizontu budou také alespoň minimálně otevřené, což je prostá extrapolace. (Nelze ale takovou extrapolaci opakovat až do nekonečna, kvůli Hegelovu přerůstání kvantity v kvalitu, které lze vyjádřit i tak, že čím do větší vzdálenosti extrapolujeme, tím méně jisté dostáváme výsledky. V nekonečné vzdálenosti pak dokonce neexistují žádné lidské pojmy.)

Rozšiřme typy hranic systémů z extenzivně prostorových o strukturální hranice, tedy intenzívní hranice. Když si představíme, že izolujeme například plyn, izolujeme ho v nějaké nádobě, která je složena z atomů. Jenže části atomů, tedy elektrony nebo neutrony, projdou takovou izolací zcela snadno a zmíněná neutrina ještě lépe. Je tedy vidět, že každá prostorová hranice je i hranicí strukturní. Proto ostatně používáme více termín systém než termín objekt, neboť v pojmu systém je výrazně obsažena i strukturní hranice, tedy fakt, že žádný objekt neznáme do nekonečné hloubky a že se tedy naše uvažování zastaví na určité prvkové úrovni, například úrovni atomů. Také prostorové hranice jsou nenulově neurčité, což pojem systém akcentuje více, neboť je více vzdálen přirozenému světu.

Poznamenejme dále k obrázku č.1, vykreslujícímu různě otevřené systémy, že nemusíme uvažovat jen systémy s fyzikálními hranicemi. I když si v prostoru vybereme jen myšlenou oblast, pochopitelně ani ta nebude fyzikálně a tím ani informačně izolovaná a jejími hranicemi budou proudit informace a energie. Navíc z teorie systémů plyne, že každá fyzická hranice je nenulově, fiktivní, což si můžeme názorně ilustrovat tím, že uvážíme například, kde jsou hranice hromady písku, viz obrázek písečné duny č.2. Objekt je něco, kde nám realita "napovídá" polohu hranic a my ji svoji úvahou dotahujeme, absolutizujeme. Žádná hranice ale není zcela přesná a objektivní a tak je mylná nejen naše představa úplné izolovanosti systému, ale také představa zcela přesné polohy jakékoliv hranice (kvantová mechanika by nám o tom mohla povídat své). Každá hranice je tedy pouze relativní.

Musíme ještě přidat i časové hranice - vznikl-li systém ze svého okolí, pak dříve uzavřený nebyl, neboli je časově neuzavřený. Připomeňme si speciální teorii relativity Alberta Einsteina, která chápe dimenzi času jako v podstatě ekvivalentní dimenzím prostorovým a označuje celou entitu termínem časoprostor a 3D objekty chápe jen jako řezy 4D objektů - "světo-trubic". A protože vše vzniklo, včetně vesmíru, a vše zanikne, zase slábne šance na jakýkoliv absolutně uzavřený systém, neboť vše, co je uvnitř systému, bylo dříve mimo něj, a také bude v budoucnu mimo ně. Každý systém je tedy na dvou časových hranciích velmi otevřený, a to při svém vzniku a při svém zániku. Příkladem může být náš vesmír, který je, zřejmě, jen 4D ostrůvkem v 11D super-strunovém časoprostoru, a vše, co je uvnitř našeho vesmíru, bylo dřív (v jiné formě) mimo něj, bereme-li vážně zákon zachování energie (v níž všechny nám známé formy energie tvoří jen, zdá se, malou část, a většina energie je v nám dosud neznámé formě). A bereme-li vážně i "zákon zachování informace", který Susskind v průběhu asi 30 let obhájil proti Hawkingovi, jenž tvrdil, že se informace v černé díře ztrácí.

Co se týče uzavřenosti systému do hloubky, pak je třeba zopakovat, že každý systém je vždy nutně definován i svou prvkovou úrovní (i když třeba implicitně), za níž už podrobnosti nezkoumáme. A ať se zastavíme na kterékoliv úrovni vyšší než ta známá nejnižší, jasně vidíme, že žádný systém není strukturně uzavřený. Atom se může rozpadnout na nukleony a elektrony. Každá částice, ať už virtuální nebo skutečná, dokonce i náš vesmír vznikly z všudypřítomného kvantového vakua fluktuací, tedy jakousi jeho "kondenzací" (což může mít super-strunové konotace), neboli je vidět, že je "propustná" i tato strukturní hranice.

Zopakujme ještě jednou, že jsme-li v uvažování poctiví, zbudou nám jako nadějní kandidáti na absolutně uzavřené systémy jen ty, které jsou nyní na hranicích našeho poznání, typicky náš vesmír, což je velmi podezřelé. Když se podívám do historie vědy, vidíme, že je vlastně časově kontinuálním hřbitovem zdánlivě absolutně uzavřených systémů (třeba dokonalý pohyb planet a jiná perpetua mobile), které se překvapivě vždy nacházely na hranicích našeho poznání. Ale jakmile se tyto systémy dostaly "dovnitř" oblasti našeho poznání, iluze absolutní izolovanosti a dokonalosti se rozplynula. Označme si takové případy jako pre-noetické a nutně je eliminujme z uvažování, když nám o nic chybí dostatečné znalosti. A vyjádřeme podezření, že žádný konečný systém není dokonalý a v čemkoliv absolutní.

Je tedy dost důvodů si axiomaticky stanovit, že žádný systém není absolutně izolovaný (ostatně vždy teorie systémů jako součást definice systému vyžadovala i určení okolí systému). Je to rozumné řešení. Jestli vám přijde takové řešení neexaktní, pak vězte, že přesně na takto "neexaktních" a z praxe empiricky odpozorovaných tvrzeních stojí všechny exaktní obory. Říká se jim axiomy.

Uzavřeme, že být zcela izolován, znamená dokonce nevzniknout (viz časová (časoprostorová) neizolovanost), nemít strukturu, z níž byl systém emergentně vytvořen. A protože struktura a vznik systému jsou nutné atributy každého systému, pak být zcela izolován znamená neexistovat.

Jestliže přijmeme tento axiom, jde pak už vše logicky jako po drátku: žádný (konečný) systém není zcela deterministický, protože vždy existují faktory mimo něj (např. v jeho hlubší, podprvkové struktuře), které chování systému ovlivní a my jsme je nezahrnuli do našeho modelu. V praxi tak můžeme nahlédnout, že např. přesně "definované" stroje jako naše počítače, občas dostanou zcela neexaktní roupy a vyprodukují nedeterministickou chybu a "spadnou". Náhoda, jak plyne axiomu neizolovanosti, je všudypřítomná a nevytlačitelná. Nelze se jí nikdy zbavit.

Dokonce ani v matematice, kterou někteří pojímají jako absolutní, není žádná absolutní izolovanost. A to klidně můžeme pominout i to, že každý matematický pojem má smysl jen tehdy, je-li v systému jiných matematických pojmů, tedy je to pojem nutně "logicky" otevřený, což se překvapivě promítne i do jeho matematického chování. Ale zcela přesvědčivě se otevřenost, která se projevuje jako neurčitost, ukazuje v matematice způsobem navýsost exaktním a to formou Gödelových vět o neúplnosti. Jejich nerozhodnutelná tvrzení v každém logickém systému ("lehce" jsme tyto věty zobecnili) jasně ukazují svoji neexaktnost a vymknutí se přesným pravidlům. Navíc poukazují na širší matematický systém, který zahrnuje ten, který zkoumáme a kde jsme onu nerozhodnost nalezli a je tedy, systémově řečeno, okolím původního logického systému. Typicky se systém navíc zobecní relativní falsifikací nějakého axiomu.

Náhoda (=chybějící informace) je tedy všude kolem nás, neboť kamkoliv se podíváme, skrývá se horizont našeho poznání jako neodstranitelné pozadí toho, co známe. Za tímto horizontem je říše náhody, ale překvapivě se v ní netopíme. Vždy lze najít před tímto horizontem jistou determinovanost a dokonce někdy i téměř 100%-ní určenost. Zcela absolutní určenost je ale spíše jen v iluzích některých exaktních myslitelů, pro něž jsou axiomy už na noetickém horizontu a nezkoumali je hlouběji. Ostatně realita je vždy bohatší než matematický model (jak poznamenává Goethe ve Faustovi svou metaforou o šedivé teorii a zeleném stromu života), třebaže takový model i popisuje realitu, kterou ještě neznáme. Mimochodem matematika je ve své představě absolutní přesnosti dost osamocena, protože i teoretická fyzika, když se snaží něco ve vesmíru spočítat, tuší, že přesně je to jen idealizované představa. Trefně se tu hodí i Einsteinovo: "Pokud se matematické věty vztahují ke skutečnosti, nejsou jisté, a pokud jsou jisté, nevztahují se ke skutečnosti."

Determinismus je velmi silná koncepce, vítězně kráčející světem, dokud nenarazí na systémy příliš složité - jako např. předpověď počasí, což je případ hypersenzitivního, tzv. deterministicky chaotického systému. Vlastně brání zastáncům absolutního determinismu představit si, že úplného určení systému lze dosáhnout zahrnutím faktoru okolí? Jen to, že i to (významné) okolí nikdy není izolované a tak se k absolutnímu determinismu můžeme dostat jen zahrnutím celého světa (z něhož náš vesmír tvoří přesně 0%), tedy zahrnutí skutečně nekonečného množství faktorů. Poznamenejme, že dobře chápeme, že takového aktuální nekonečno je jen metafora, a je tedy vlastně nekonečnem potenciálním.

Budeme-li předpokládat, že je svět jako celek (včetně všech oblastí mimo náš 4-rozměrný vesmír v podobě prostoročasu) nekonečný, vzniká nám ta báječná představa, že každý systém je jaksi "holisticky" determinován nekonečně mnoha faktory, tedy celým světem. V našich silách je, pochopitelně, určit jen konečný počet (významných) faktorů a zbývá nám nekonečně mnoho nezahrnutých faktorů a to jest náhoda. Nicméně každá náhoda může být dále poznána (i když ne zcela) jako další deterministické procesy, pokud na to naše schopnosti stačí (a tedy systém není na znalostním horizontu). Lze si představit, že nekonečný celek = absolutní svět je uvnitř absolutně přesně determinován, tedy je takto determinována každá jeho část. To je ale jen metafora, neboť dobře víme, že na této úrovni postrádají všechny lidské pojmy smysl. Ale jako aproximace, která bude platná ještě hodně dlouho, tato představa sloužit může.

Tento přístup není mechanický determinismus, protože ten požadoval vždy konečný počet faktorů k určení budoucnosti, na konečné strukturní úrovni (Laplaceův démon). To je vlastně jen jiná forma představy něčeho absolutně izolovaného, bez okolí. To je nemožné, a tak je náhoda neodstranitelná. Jestliže se zastánci úplného determinismu radují, musíme je trochu zchladit i logicky. Nekonečný celek, jaksi ze své definice nemá okolí, protože je všezahrnující, a tím pádem je z vnějšku zcela náhodný. A navíc je to jen metafora, jak již řečeno. Pouhá metaforičnost absolutního determinismus plyne z faktu, že naše racio je konečné, což se projevuje v podobě axiomů, na kterých stojí naše představy, a to zřetelně ukazuje omezenost platnosti jakýchkoliv našich úvah do určité konečné, i když se stále zvětšující, oblasti.

Snadno totiž nahlédneme, že v případě nekonečna z něj přímo prýští logické rozpory. Je to proto, že v případě aktuálního nekonečna, ne falešného jak by řekl prof. Vopěnka, nebo špatného jak by řekl Hegel, tj. potenciálního nekonečna, přestávají platit jakékoliv kategorie, které známe my, absolutní vězni konečného světa. Neboli, že je celek absolutně determinován a zcela náhodný současně, jen ukazuje, že kategorie determinovanosti a náhody přestávají v nekonečnu platit a existovat. Takovéto dokonalé "smíření" a rozpuštění všech protipólů v nekonečnu my nikdy nenahlédneme, protože všechny naše schopnosti jsou jen konečné. A zatím to vypadá, že nenahlédneme ani "smíření" náhody a determinismu, i když zde uváděné úvahy by smířením svého druhu, platným jen pro náš konečný svět, být mohly.

Tenhle "trik" nedosažitelnosti nekonečna / absolutna jsme si vypůjčili od negativní teologie, které jsme, bez omluvy, vypreparovali nepotřebný pojem boha (a též nad-racionálních emocí, které jsou ve skutečnosti pod-racionální) a nahradili ho skutečným absolutnem - nekonečně komplexním nekonečnem. Mimochodem přístup dichotomie konečného a nekonečného, který je podstatou širší koncepce, která zde není rozebírána z důvodu rozsáhlosti, je i klíčem k řešení Kantových antinomií. Nám známý svět je, byl a vždy bude jen konečný. Svět všezahrnující, je ve všem nekonečný, neboli nemá žádnou nám známou vlastnost. Jde v podstatě o vytlačení problému nekonečna mimo všechny konečné systémy, které můžeme uvažovat a poznat. Je to postup inspirovaný potenciálním nekonečnem, neboli přiznáním, že problémy nekonečna budou vždy nad naše síly. A my tak nanejvýš můžeme toto téma ošperkovat nějakými zábavnými bonmoty typu: bůh není všemohoucí, protože nemůže udělat tak těžký šutr, aby ho sám nezvedl, které se ani tak netýkají boha, jako skutečného absolutna, které jest logicky absolutně nedosažitelné.

Nutně nemůžeme minout ani svobodnou vůli. Je v ohrožení? Z podstaty řešení potenciálně absolutního determinismu pochopitelně ano, ale prakticky o dost méně, přesně v duchu nadpisu: náhoda neexistuje, ale nelze se jí zbavit. Nemáme totiž moc šancí zjistit, jak svobodná vůle není svobodná, neboť se nachází za těžko dostupným vnitřním psychologickým horizontem. Situaci nám ale krásně objasní transkraniální magnetická stimulace, kterou lze člověku svobodnou vůli v hlavě "vyrobit". Lékař se při ní rozhodne, že pacient pohne levou rukou v 11:00 a pacient to nejen udělá když mu na mozek ve správném místě zapůsobíme magnetickým polem, ale bude dokonce tvrdit, že to udělal ze své svobodné vůle. Zcela jasně se tak svobodná vůle ukazuje jen jako jeden z členů kauzálního řetězce., kterou vytvořil lékař přiložením přístroje k hlavě pacienta.

My obvykle registrujeme jen výstup svobodné vůle, ne to, čím je naše vůle "vyrobena". Mimochodem proces "výroby" svobodné vůle lze také sledovat na skenu mozku. Je to aktivita podvědomí, která "svobodnou" vůli vytvoří a tato aktivita začíná asi půlvteřinu před tím, co my pak označíme za akt našeho svobodného rozhodnutí. Tedy i bez přístroje je naše svobodná vůle něčím vytvořena, je tak také důsledkem, ne jen příčinou. Kdyby naše vůle byla opravdu svobodná, byla by vlastně zcela náhodná neboli bez příčiny. Svobodná vůle není nic jiného než forma náhody a jako každá náhoda může být odhalena jako příčinný proces, který neregistrujeme. A to si vyznavači svobodné vůle často "stěžují", že věda nahradila boha náhodou. Nikoliv, právě svobodná vůle a bůh nejsou nic jiného než formy náhody. Věda hledá a nalézá v této náhodě skrytý determinismus.

Nicméně nezoufejme, dojem svobodné vůle nám i tak v přirozeném světě zůstává. Je to proto, že podvědomé procesy vstupující do našeho vědomí zatím odolávají našemu pochopení asi stejně jako celý vesmír nebo kvantová mechanika. Díky této naší dočasné neschopnosti dalšího poznání si ještě dlouho budeme myslet, že existuje svobodná vůle, že pod úroveň kvantové mechaniky nelze jít. Reálnost naší svobodné vůle je podpořena faktem, že i celá naše realita je jen model okolního prostředí, finálně pak model aktuálního komplexního nekonečna = absolutna. Přitom, jak už z definice nekonečna samého plyne, při jeho modelování jsme museli udělat nekonečně mnoho zjednodušení, neboli "pravá" realita = aktuální nekonečno, se liší od naší (vědecké) reality tak, že s ní vlastně nemá nic společného.

Ne není to šílenství, které bude o našem světě vyhlašovat, že vše v něm je jen zdání. Ono to sice tak z pohledu světa absolutního (nekonečného v nekonečnu vlastností) vypadá, ale nikdo nemůže zaujmout ono absolutní stanovisko, takže nás to vrací spolehlivě do nám dobře známé reality. Prohlásit, že vše je jen zdání má svůj protiklad v pohledu, že vše je realita, i to nejnejistější zdání (např. i pouhý sen má materiální základ v procesech našeho mozku). Z hlediska naší reality se dá dosti spolehlivě chápat svobodná vůle jako cosi určeného kauzálně, ale prakticky nepoznatelného v horizontu stovek let. Pro náš praktický život se tak zatím nic nemění. Výhledově ale neleží na cestě analýzy svobodné vůle žádná principiální hranice poznání, kterou nelze překonat, už proto ne, že žádná taková, která by odolávala stále prostě neexistuje, jak nám ukazují dějiny vědy. Ona "nepřekonatelná" hranice je totiž vždy jen na našem horizontu, který prozrazuje, že je to pouze hranice zatím nepřekonaná. Ostatně zkusme najít onu nepřekonatelnou bariéru, která brání svobodnou vůli (náhodu). Nic takového nenaleznete, kromě předsudku, že je tato vůle absolutním počátkem, což jen ukazuje, že jsme narazili na horizont poznání.

Další šancí absolutní náhody je, podle některých, kvantová mechanika. Musíme se vyrovnat s její neurčitostí, která se dnes zdánlivě fortifikovala Bellovou nerovností. Z té údajně plyne neexistence tzv. skrytých proměnných, které by doplnily neúplný determinismus kvantové mechaniky. Ptáme se, hledalo se dobře? Podpořen jistým panem Einsteinem a panem Schrödingerem říkáme, že se nehledalo dostatečně. Síla Einsteinových argumentů se už ukázala v případě EPR paradoxu, který sice nedokázal "absolutní" determinismus, jak si Einstein přál, a zavřel dveře těm skrytým proměnným, které působí v daném místě, resp. maximálně světlenou rychlostí, ale otevřel jinou cestu. Otevřel možnost, že "skryté proměnné" jsou nelokální, fungující nadsvětlenou rychlostí. Bellova nerovnost totiž vylučuje pouze tzv. lokální skryté parametry. Ony nelokální, tedy jakoby rozprostřené po celém vesmíru, ty existovat mohou a je to vlastně vlna kvantové provázanosti, které další skvělý fyzik David Bohm říkal kvantový potenciál. A dnes se tato provázanost pokládat za stavební materiál, ze kterého vznikl náš prostor, takže to dává docela smysl. Absolutní náhoda tak nebyla prokázána, jen je ukázalo, že hlubší kauzalita bude velmi podivná, ostatně jako každý nový svět.

Již zmíněný pan Schrödinger, měl další dobrý nápad jak poukázat na to, že absolutní kvantová náhoda je logicky rozporná. To jen ten jeho známý příklad s jeho s kočkou, která by ale musela být mrtvá a živá současně neomezeně dlouho a to dokonce i po pěti letech, kdy nedostala nažrat a napít, dokud krabici s ní neotevřeme. Neurčité kočky také v praxi moc nepozorujeme. Ale kromě ironie zkusme také argumentaci, jde-li o "důkaz" neexistence kauzality uvnitř kvantové náhody.

Je možné nějakým způsobem dokázat neexistenci něčeho, např. neexistenci nevěry vlastního partnera/ky? V podstatě je možné dokázat nevěru, ale věrnost nikoliv, nebo přesněji, i věrnost jde dokázat, ale museli bychom dokonale sledovat každou chvíli, každé místo, kde dotyčný byl, zajistit absolutní big brothera. To samozřejmě fyzika mechanika neudělala, a ani to asi není možné, neboť nikdo ani netuší, kde všude se takové skryté proměnné mohou "schovávat". Jsme jako průzkumník před jeskyní, který vůbec netuší, co by tam mohlo být. Například skryté parametry, nemohou být lokální ve 3D prostoru, ale mohou být lokální v 10D super-prostoru super-strun. Vyloučit všechny možnosti, když nevíme, jaké ty možnosti vůbec jsou, je nemožné.

Kvantová mechanika to má s dokazování neexistence skrytých proměnných velmi těžké. U zmíněného nevěrného partnera lze z jistotou předpokládat, že bude nevěrný s člověkem a že se to stane na povrchu Země, že se to stane fyzickým kontaktem, poměrně velmi určený způsobem. Možnosti jsou tedy značně omezené a kontrolovatelné. U kvantové mechaniky, která je na hranici našeho poznání, je situace zcela opačná. Naprosto netušíme, co za touto hranicí je, co máme hledat, jako skryté proměnné, kde to máme hledat, jaké konkrétní možnosti máme vylučovat. Takže závěr, že skryté parametry neexistují je tak trochu podobný onomu vtipu, když nějaký člověk přijde večer k hledajícímu a ptá se:


Příchozí: "Co hledáte?"
Hledající: "Klíče."
P: "A kde jste je ztratil?"
H: "Támhle ve tmě."
P: "A proč tedy hledáte tady pod lampou?"
H: "Tady je líp vidět."


Navíc je nutno dodat, že u kvantové mechaniky hledající ani neví, co vlastně hledá. Hledá něco s nějakou funkcí, kauzální funkcí, ale nezná toho podobu. Metaforicky to lze popsat jako hledání něčeho na psaní. V 19. století by to se určitě v podobě tužku nebo pera a nikoho by nenapadlo, že psát je možná i na počítači. A u fyziky se zdá, že při tom hledání mnoho lidí dokonce ani nechce nic najít, protože si myslí, že to neexistuje. A v situaci, kdy nevíme, co hledáme a kde to máme hledat, prohlásit, že to neexistuje, je tedy velmi "odvážné".

Pomůže opět naše známá historická úvaha, použitá k eliminaci zcela izolovaných systémů. Historie vědy je, kromě jiného, i hřbitovem náhod, které byly zaručené pravé, dokud se jejich systémy-nositelé nacházely na horizontu našeho poznání. Hod kostkou byl náhodný, dokud jsme si alespoň v principu nedokázali představit působení atomů kostky na molekuly vzduchu a všechny jemné mechanické vlivy. Chaos byl náhodný dokud deterministickým zpracováním jeho "náhody" nevznikl celý obor, deterministický chaos. V počítači máme přesné algoritmy, které generují, co je esencí náhody: náhodná čísla. Kvantová mechanika je tak asi jen další potenciální mrtvola náhody na tomto hřbitově, prostě proto, jak dobře chápal jak Einstein tak Popper, není nevyvratitelné teorie, není nevyvratitelného poznatku (a tak taky finální teorii všeho necháme zjednodušeným představám jako touhu, které sice nikdy nelze dosáhnout, protože je jen zjednodušenou chimérou, ale motivuje stále velmi dobře). Je-li nějaké tvrzení tvrzením nevyvratitelným, jako si to někdo myslí třeba o kvantové náhodě, není to už ani vědecké tvrzení, protože každé vědecké tvrzení musí jít falsifikovat. Popperovská falsifikace je nutnou podmínkou vědeckosti. Každý poznatek je totiž jen relativní, platný jen v omezené oblasti nebo pouze za určitých podmínek, jinak je to jen idealizovaná představa. Tak i náhoda musí být relativní.

Deterministický chaos, je oproti kvantové mechanice, jako potenciální nositel absolutní náhody odstřelitelný celkem snadno, proto jsme ho vlastně použili jako protiargument proti nepřekonatelné náhodě, kterým ve skutečnosti také je. Stačí si uvědomit, že jeho kvazi-náhodné (jakoby náhodné) procesy jsou počítány přesnými, opakovatelnými algoritmy. Ten, kdo v těch procesech vidí chaos, je jen člověk, který není sto pojmout takové množství informací a pravidel. Počítač v tom ale "vidí" přesný determinismus, který má pod kontrolou. Pojem chaosu je tedy relativní, záleží na tom, kdo daný proces pozoruje.

Aby algoritmy deterministického chaosu produkovaly absolutní náhodu, musely by v praxi (a ne jen na tabuli na universitě), reagovat na nulovou změnu vstupu nenulovou změnou výstupu. Ostatně i v matematice lze ukázat, že absolutně nulová změna je nesmysl, a proto se jí matematika vyhýbá jak čert kříži třeba představou "limity" blížící se nulové změně. Pořád se blíží a nikdy nebude nulová. Kdyby byla, řeklo by se nula a ne "limitně se blížící nule". Celý diferenciální počet tak neoperuje s nekonečně malými veličinami, ale s veličinami konečně malými, které jsou ale tak miniaturní, že se propadnou za náš horizont a zdají se nevýznamné až neexistující. Jedna taková "infinitezimální" změna se jeví jako nulová, ale nulová není, neboť sečtením mnoha z nich získáme konečnou hodnotu (integrál je vlastně jen součet svého druhu).

Použijme k "likvidaci" náhody Türingův test umělé inteligence. No, tedy spíše jeho ideu. I když si dovolujeme tvrdit, že dříve přišel s ideou "co se neliší, je stejné", Albert Einstein a použil ji v základech obecné teorie relativity ( jeho ekvivalence tíhové a setrvačné hmotnosti). Tento princip ekvivalence, jak se u Einsteina nazývá, jsem si prakticky vyzkoušel někdy v roce 1984. Pracujíce na kopii počítače PDP11 v podobě SM 3-20, pod OS Phobos v jazyce Basic, zjistil jsem, že tam existuje generátor pseudo-náhodných čísel (modulo M). Ano, náhodná čísla neprodukovala žádná náhoda, ale přesný opakovatelný algoritmus s přesnou startovací hodnotou, proto ta předpona "pseudo", tedy jakoby. Byla to deterministicky spočítaná náhoda?

Nejvíce mě při analýze zaujal příkaz RANDOMIZE, který udělal to, že vzal startovací hodnotu tohoto algoritmu z hodin počítače (ze zlomek sekund) v daný okamžik tak, že uživatel nevěděl jaká tato startovací hodnota je. Tímto "kouzlem" změnil pseudonáhodná čísla (čísla pouze tvářící se jako náhodná) v čísla skutečně náhodná. Už tady už je vidět, že náhodné číslo je vlastně číslo deterministicky spočítané, o kterém jen nevíme, že je deterministicky spočítané.

Udělal jsem si v hlavě onen einsteinovský myšlenkový experiment a představil jsem si, jak bych rozlišil řadu náhodných čísel od řady čísel přesně spočítaných, tedy od čísel pseudonáhodných. Zjistil jsem, že se to odlišit nedá a tak jsem provedl i praktický pokus. Vzal jsem jednu pseudonáhodnou řadu, tedy přesně spočítanou řadu, a druhou řadu čísel přímo z tabulek náhodný čísel, tedy čísla zcela náhodná. Tyto dvě řady jsem dal našemu statistikovi a zeptal se ho, která řada je náhodná a která řada je přesně spočítaná. Použil všechny možné testy, které znal, a nakonec řekl, že se ty dvě řady neliší a obě jsou náhodné. Jenže, co se neliší, je totéž. Máme tedy za dokázané, že (alespoň některé) náhody jsou jen skrytými algoritmy a od té doby mám v podezření náhody všechny. Minimálně jsem nenašel žádný principiální důvod, proč by nějaká náhoda nemohla být skrytou determinovaností.

A nakonec náhodu "doražme" jednou Hegelovou myšlenkou. Hegel si představoval, že každý pohyb je způsoben nějakým rozporem, tedy že zdrojem pohybu jsou dva protiklady, což už je vlastně struktura. Třeba jedno těleso je teplé, druhé studené, proto teplo proudí, jedna nádrž je výš, druhá níž, proto voda teče. Není-li protiklad, není pohyb, neboť není jeho zdroj. Jak je pak možné, že třeba radioaktivní rozpad začne a to zcela náhodně? Bylo by to vlastně stvoření pohybu z ničeho, což porušuje spoustu fyzikálních zákonů zachování, které byly zmíněny již dříve. Náhoda je tedy už definitivně mrtva a ukazuje se být pouze "dveřmi", kterými vstupuje kauzalita, kterou za zavřenými dveřmi"nevidíme".

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když jsme se dostali k té svobodné vůli, proberme si problém "neviny vraha", tedy sociální důsledek pouhé relativní existence náhody. Je-li vše determinováno, pak vrah, který zabil, nenese vinu, protože neměl svobodnou vůli.

Řešení tohoto problému je poměrně snadné. Vina je jen fenomenologická společenská záležitost a vše lze chápat i tak, že společnost se prakticky brání proti destrukci a tak musí zamezit chování vraha, i když není vinen (v absolutním slova smyslu). To je vlastně jen hlubší rovina uvažování nad tímtéž.

Vina je vlastně jen projevem prosazení silnější determinace než byla vrahova, společenské determinace. Ostatně relativita viny je tak očividná. Člověk je vinen, i když neměl svobodnou vůli, jinak by totiž vůbec nešlo nijak jednání člověka ovlivnit. Když by byl vrah jako vrah vychován, získal by tím právo vraždit? To samozřejmě připustit nelze, tedy i když tomu tak de facto bylo, a vrah byl v dětství mlácen do krve nebo sexuálně zneužíván, takže vlastně nemůže za to, že je vrah, stejně se mu přisuzuje vina (alespoň v současném stavu vývoje společnosti), aby bylo možné jeho chování korigovat.

Vina je ostatně vždy subjektivní záležitost a objektivněji ji můžeme chápat pouze, když se například na věc díváme až s historickým odstupem. Němci pod vlivem Hitlera ve své většině věřili ve vinu Židů a kanibalové nebyli pro sebe vinni, když někoho snědli. Celá morálka, vina a svědomí jsou ve své podstatě jen regulační mechanismus společnosti, sociální artefakty, nemající zcela objektivní základ, ale vyjadřující zájmy skupiny či celé společnosti. (Každá skupina má svou vlastní morálku.) Aby tento regulační mechanismus měl reálnou sílu, musí lidé věřit ve vinu a tímto způsobem musí být tato regulace "vpálena" do jejich myslí. To je ale poměrně snadné, protože za přesvědčením o vině stojí představa, že když někdo zabije nás nebo někoho z našich příbuzných, oplatíme mu to, zaslouží si trest, odplatu. A pak jen stačí se empaticky vcítit do pozice cizí oběti, a to je pak zdrojem odporu k vrahovi a zdrojem jeho označení jako viníka.

Za Klub nepřátel náhody a Klub nepřátel absolutního determinismu :-)

Článek vyšel v Neviditelném psu v roce 2007. "Přetiskujeme" ho se zásadními změnami.

Autor: Jan Fikáček | úterý 3.11.2015 9:04 | karma článku: 41.70 | přečteno: 3381x

Další články blogera

Jan Fikáček

Jsou leváci zhoubou lidské společnosti?

Znáte to? Tak jednou za měsíc jdete proti nějakému chodci a když uhnete k budově, abyste se nesrazili, on udělá přesně totéž. A když vidíte, že se stále máte srazit, snažíte se uhnout na druhou stranu, jenže on udělá zase totéž.

11.12.2018 v 9:05 | Karma článku: 32.98 | Přečteno: 826 | Diskuse

Jan Fikáček

Kde neexistuje čas a teplota, jak to spolu souvisí a proč tomu skoro nikdo nerozumí

Dost světově známých fyziků vyjadřuje názor, že čas vlastně neexistuje a jeho existence je pouze naše iluze či zdání. Dokonce i můj "milovaný" Carlo Rovelli, tento fyzik a filosof, má za to, že čas vzniká díky našem vnímání světa.

4.12.2018 v 9:24 | Karma článku: 40.95 | Přečteno: 2731 | Diskuse

Jan Fikáček

Jak vypadá vědecké peklo. Jste (jsem) jeho součástí?

Na svém Facebookovém profilu nedávno sdílel předseda pirátů Ivan Bartoš jeden docela dobrý vtip, který obsahoval mé jméno a byl cílen osobně. Ivan ale netušil, že nějaký Fikáček reálně existuje. Mám opravdu rád, když se něco děje.

28.11.2018 v 9:05 | Karma článku: 42.77 | Přečteno: 2968 | Diskuse

Jan Fikáček

Génius si poradí i bez vyspělé techniky

Mnoho lidí si pod dojmem hollywoodských filmů představuje génia jako počítačového experta, který brilantně zvládá ty nejsložitější počítačové programy. Genialita se ale projevuje, i když génius nemá k dispozici prakticky nic.

18.11.2018 v 18:15 | Karma článku: 40.17 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Jan Mestan

Konvekční proudění v analogovém přístupu - kterak plášťová konvekce nemůže hýbat deskami

Země je postupně chladnoucím tělesem. Oproti Slunci nedisponuje fúzním reaktorem ve svém nitru. Země umí vlastně jen chladnout - na jejím povrchu se už před miliony a miliardami lety vysrážela tuhá krusta.

14.12.2018 v 19:25 | Karma článku: 9.49 | Přečteno: 271 | Diskuse

Libor Čermák

Jak postavit vesmírný betlém?

Vesmír, jak známo, ukrývá objekty nejrůznějších tvarů. A teď si představme, že pokud některé z nich vybereme, dokážeme z nich vystavět celý vánoční betlém. Nevěříte? Vydejme se tedy spolu na vánoční cestu Mléčnou dráhou.

14.12.2018 v 10:49 | Karma článku: 6.70 | Přečteno: 149 |

Petr Hlinomaz

O změnách klimatu odborně i neodborně

Rád chodím do Antikváriátů nakupovat odborné knihy se zaměřením meteorologie a klimatologie, zejména starší. Ve vědě to nechodí tak, že se prodává jenom to nové, protože je to moderní. ...

13.12.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.38 | Přečteno: 329 | Diskuse

Dana Tenzler

Kosmická archeologie - jakou minulost má naše Slunce?

Vesmír se neustále mění. O nějakém pevném bodu si můžeme nechat jen zdát. Ani naše Slunce není výjimkou - má za sebou dlouhou a zajímavou cestu Galaxií. (délka blogu 3 min.)

13.12.2018 v 8:00 | Karma článku: 21.10 | Přečteno: 426 | Diskuse

Karel Tejkal

Mladé stvoření, kreacionisté a ošklivá věda

Rád si přečtu knihu nebo článek, který populární formou přibližuje nejnovější poznatky, ale i problémy přírodních věd. Formálně stejná témata někdy nabízí kreacionisté. Proč je však kreacionistická "literatura" tak odpudivá?

12.12.2018 v 10:13 | Karma článku: 14.06 | Přečteno: 372 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 41.80 Průměrná čtenost 2356

Vystudoval chemii, kybernetiku a teorii systémů (interdisciplinární studia) a považuje se za "systémáka" neboli obecně uvažujícího člověka někde na pomezí mezi přírodními vědami a filosofií. Roky vyučoval filosofii fyziky a filosofii virtuální reality na PřF a MFF UK v Praze (a v té době odmítal tituly jako Doc. nebo CSc.). Nyní PhD student filosofie teoretické fyziky. Pracoval jako evropský expert pro "Future and Emerging Technologies", především v oblasti virtuální reality, rozšířené a smíšené reality. V letech 1991-7 byl předsedou společnosti Mensa ČR (lidé s IQ nad 148 (US norma)). IQ 196 testem Raven matrix II (certifikát Mensy ČR). Více informací zde.
 
Upozornění: Toto je popularizační blog pro veřejnost, neberte ho tedy, prosím jako vědeckou dizertační práci. :-) Autor má zde uváděné základní myšlenky většinou propracované do hloubky, do blogu pro veřejnost však není vhodné uvádět příliš složité formulace. Autora ale baví komunikovat s veřejností, proto tato forma s někdy expresivním vyjadřováním, přehnané nadpisy, které k popularizaci asi patří. Některé blogy jsou však čistá věda, ba dokonce mainstream, některé (asi většina) jsou kritické úvahy snažící se formulovat nové nápady, některé jsou opravdu jen sci-fi nebo spíše sci-sci-fi.

P.S.: Komentáře, které budou řešit (i) autora, ne (jen) obsah blogu, budou bez varování smazány. :-) Autorovi jde o myšlenky a osobní pošťuchování považuje za ztrátu času.

Najdete na iDNES.cz