Je skutečnost jen iluze ?

14. 01. 2016 9:02:00
Začalo to teorií relativity a kvantovou mechanikou. Do té doby prakticky nikdo nepochyboval, že realita je něco zcela pevného a jistého, že to není žádná iluze. Jenže teď ! Je čas iluze? Je stůl iluze? Existuje vůbec skutečnost?

Začněme jednoduše, na smyslové úrovni. Wikipedii nám tvrdí, že "Iluze je mylný smyslový vjem. Iluze vždy vychází ze skutečného podnětu, který je smyslovými receptory chybně interpretován." Zatímco "skutečnost nebo též realita je vše, co (skutečně) existuje na rozdíl od pouhých domněnek, představ, iluzí." S tím se dá souhlasit.

Zdá se pak ale, že rozdíl mezi iluzí a realitou (když bereme jen tu smyslovou) je ten, že skutečnost je smyslový vjem, který je správně interpretován a iluze smyslový vjem, který je interpretován špatně. Evidentně jsou iluze i skutečnost téže podstaty, jen se liší korektností zpracování. Je-li skutečnost téže podstaty, jako iluze, pak i skutečnost je, stejně jako iluze, soubor smyslových vjemů. Skutečnost tak není něco mimo nás, ale něco, co máme v hlavě (o čemže nás názorně přesvědčil film Matrix). Smyslové počitky (a jejich zpracování) nejsou mimo naše tělo. Realita je tedy model okolního světa nebo jeho části a to model správný. Přitom se nám zdá, že tento model existuje mimo naše tělo, i když je vlastně v naší hlavě.

Názorným příkladem rozdílu modelu správného a špatného může být opilost. Máme sice v hlavě obraz okolního světa, ale vlnící se cesta je jen iluzí, což plyne z toho, že náš mozek neskládá v naší hlavě obraz okolí korektně.

Otázkou ale je, co to znamená, že model okolí v naší hlavě, je správný, tedy že je skutečností. To nám opilecký příklad ilustruje velmi hezky. Opilec sáhne tam, kde vidí klíče, ale ony tam nejsou. Musí udělat několik pokusů, než se mu povede klíče uchopit. Z toho je jasné, že když model (zjednodušeně) odpovídá okolnímu světu, je skutečností. Jak se projevuje to, že model "odpovídá okolí"? Projevuje se to tak, že se pomocí modelu orientujeme v okolním světě daleko efektivněji, neděláme chyby a naše operace v okolí jsou rychlé a jednoznačné. Prostě máme správnou mapu, podle které se orientujeme.

Uvědomme si, že správný model v naší hlavě, tedy skutečnost, jsou v danou chvíli všechny informace, které o okolním světě máme. Okolní svět je však daleko složitější, my jej však nemůžeme vnímat jinak, než svými smysly, které nám vytvářejí z neviditelného, velmi složitého světa vnímatelný, jednodušší model v naší hlavě. Tomu pak říkáme realita.

Je to vlastně taková Platónova jeskyně (viz další obrázek), kde realita je soubor "stínů na zdi" a okolní svět je něco, co přímo nevnímáme. Skutečnost je na stěnu promítané "divadlo", složené z obrazů předmětů. Tou stěnou je náš mozek, a promítací paprsky u Platóna odpovídají cestě informací našimi smysly (a prostředím). Jak uvádí Platón, jsme vězni, nemůžeme se podívat přímo na předměty, které jsou na stěnu promítány, ale jen na ony stíny na stěně.

V současném pojetí je tímto vězením nemožnost zbavit se vlastního mozku a svých smyslů, jakož i fyzikálních zákonů prostředí. Všechny naše smysly nám informace filtrují, něco nám předávají, to navíc mění, a většinu toho pominou. Na rozdíl od Platóna nechápeme neviditelný svět, který nám je promítán jen v podobě stínů, jako svět idejí. Chápeme jej naprosto materiálně. Můžeme sis jej příblížit třeba jako svět atomů, kvarků a elektronů v době, kdy lidé o atomech vlastně ještě nevěděli nebo přinejmenším nevěřili, že existují. Takový dosud neznámý svět si můžeme v dané době nazvat třeba post-skutečností, budoucí skutečností.

Vraťme se ale k efektivitě modelu, zvaného skutečnost. Normální člověk namítne, že efektivita je takové nějaké jen relativní, pofidérní kritérium, zatímco my hledáme něco zcela pevného, co by odráželo sílu a pevnost slova skutečnost! Jsme zvyklí, že skutečnost je absolutní pevnost, neměnnost. Podobně byl ale Newton přesvědčen, že čas a prostor jsou absolutně pevné a neměnné, což mu Einstein v roce 1905 spolehlivě vyvrátil. Musíme si tedy začít pomalu zvykat, že i skutečnost je jen relativní a může se poznáním měnit v iluzi. Takže se musíme postupně začít smiřovat s tím, že podstatou slova skutečnost, podstatou existence, je právě efektivita a věrnost modelu okolí. Ještě jednu vlastnost musíme zmínit, jednoduchost, krásu a eleganci. Máme-li dva modely, které něco stejně dobře popisují, skutečností jen ten model jednodušší. Skutečnost je prostě ten nejlepší model, co máme.

Abychom této naší relativní skutečnosti vrátili tu pevnost, co měla dříve, a to nejdříve v našem obvyklém světě, musíme si uvědomit, že model, který nazýváme přirozenou skutečností neboli přirozeným světem (to je ten svět, ve kterém jdeme třeba nakoupit), má svou podobu, kterou můžeme jen minimálně ovlivnit. Je dána zrakovým vnímámím, jehož fyziologii si nemůžeme zvolit, podobně jako fyziologii hmatu a sluchu. U zraku jsou barvy, které vidíme, určeny typem hvězdy, u které žijeme a chemickým složením atmosféry dnes a v minulosti (viz podrobnější vysvětlení zde). Ani funkce našeho mozku, které syntetizují smyslové vjemy do podoby reality, nezávisí na naší vůli, jsou tedy objektivní a pevně určené.

Z uvedeného plyne, že okolí budeme vždy vidět tak, jak ho vidíme, hmatat tak, jak ho hmatáme a syntéza smyslů nám bude dávat nám důvěrně známý obraz, i kdybychom se snažili sebevíce. Pevnost tohoto modelu je také dána pevností fyzikálních zákonů. Museli bychom změnit tyto zákony, což nejde, nebo si vydloubnout oči, abychom změnili skutečnost, kterou vnímáme.

Jsme vlastně uvězněni v našem modelu světa, v naší skutečnosti a toto fenomenologické vězení dává i naprostou spolehlivost naší skutečnosti. Můžete klidně spát, zatím jakýkoliv vědecký pokrok, ani jakákoliv esoterická diskuse tuhle extrémní spolehlivost naší přirozené skutečnosti nezmění a změnit nemůže.

Můžeme ale naše smysly zdokonalit tak, že použijeme nějaký vědecký přístroj, který je daleko citlivější než lidské oko, třeba hvězdářský dalekohled, nebo vnímá záření, které nevidíme, třeba elektronový mikroskop. V případě dalekohledu si ještě můžeme představit, že kdybychom se ke vzdálené galaxii nějak dostali, viděli bychom ji pouhým okem přesně tak, jak ji vidí hvězdářský dalekohled ze Země. Ale v případě elektronového mikroskopu můžeme vidět molekulu či dokonce atom, které nebudou viditelným světlem nikdy pozorovatelné. A co teprve struktura atomu, kterou vidíme na dalším obrázku.

Je struktura atomu skutečná? Určitě ano. Když ale přijmeme strukturu atomu jako skutečnou, budeme mít problém se skutečností stolu. Atom je totiž skoro prázdný prostor. Kdyby jádro atomu bylo velké jako pomeranč, první obíhající elektron by byl vzdálený několik kilometrů. Celou Zemi bychom mohli zmáčknout do kuličky velikostí golfového míčku, kdybychom se zbavila prázdna mezi jádry a elektrony, elektrony vmáčkli do jader a vytvořili tak neutronovou hvězdu.

Když se dotýkáme stolu, atomy ruky se nestřetnou s atomy stolu, ale opět zůstanou v té "několikakilometrové vzdálenosti" a začnou se odpuzovat virtuálními fotony. Vlastně se stolu rukou "nikdy nedotkneme". Celý stůl je z hlediska jednoho atomového jádra jen taková hodně řídká prakticky neviditelná mlha. Nebo spíše soustava tak od sebe vzdálených "pomerančů", které sotva vidí svého souseda. O nějaké pevnosti stolu nebo jeho neprostupnosti nemůže být ani řeči. Neprostupnost stolu tak není skutečná, je přinejmenším relativní. Celý stůl je vlastně z tohoto pohledu jen iluze. Naše lidská představa si musí nesprávně nahradit prázdno mezi jádry atomu představou souvislého povrchu, který tam ve skutečnosti není.

Naše (přirozená) skutečnost stolu se změnila v iluzi, když jsme se z člověka, který svět pozoruje očima, změnili v atomové jádro, které své okolí "pozoruje" elektrony, s nimiž tvoří dohromady atom. Zde se jasně ukazuje relativita skutečnosti. Je-li něco skutečné, to závisí na druhu pozorovací vazby. Když stůl pozorujeme velkým množstvím fotonů viditelného světla, které může zaznamenat jen objekty nejméně desettisíckrát větší než atom, a to je pak stůl reálný, hmatatelný viditelný. Zato atom je dost efemérní, vlastně neviditelný, nehmatatelný. Když pozorujeme stůl jednotlivými částicemi, které mají daleko větší energii než světlo, třeba elektrony, reálné jsou atomy a jejich jádra, ale stůl se nám nějak vytrácí před očima. Uvědomme si přitom, že si ona "atomová skutečnost", kdy pozoruje atomové jádro pomocí elektronů, je zcela pevná a spolehlivá. Solidnost tohoto obrazu zůstává, zůstáváme-li u stejné pozorovací vazby.

Skutečnost je tak závislá na druhu vazby, kterou okolí pozorujeme. U všeho skutečného můžeme najít takový typ pozorování, kdy se z této skutečnosti stane iluze. A nakonec by se dalo říci, že u každé iluze bychom mohli najít takový druh pozorování a zpracování v mozku, kdy se z této iluze stane skutečnost (což se u lidí stává poměrně hojně :-) ).

Poslední poznámka: Jestliže soupeří dvě skutečnosti, pak za lepší, tedy "pravou" skutečnost většinou přijmeme tu, která vidí do největší hloubky, vidí nejmenší podrobnosti. V našem případě pohled jádra atomu. Věřme ale tomu, že každá pravá skutečnost bude časem nahrazena ještě "pravější". V danou chvíli jsme se jen hlouběji nedostali. :-))) V přirozeném světě se tedy pohybujeme ne v té nejlepší skutečnosti, ale pořád se na ten náš důvěrně známý "Matrix" můžeme vždy zcela spolehnout.

Autor: Jan Fikáček | čtvrtek 14.1.2016 9:02 | karma článku: 34.22 | přečteno: 1809x

Další články blogera

Jan Fikáček

Jsou leváci zhoubou lidské společnosti?

Znáte to? Tak jednou za měsíc jdete proti nějakému chodci a když uhnete k budově, abyste se nesrazili, on udělá přesně totéž. A když vidíte, že se stále máte srazit, snažíte se uhnout na druhou stranu, jenže on udělá zase totéž.

11.12.2018 v 9:05 | Karma článku: 33.27 | Přečteno: 831 | Diskuse

Jan Fikáček

Kde neexistuje čas a teplota, jak to spolu souvisí a proč tomu skoro nikdo nerozumí

Dost světově známých fyziků vyjadřuje názor, že čas vlastně neexistuje a jeho existence je pouze naše iluze či zdání. Dokonce i můj "milovaný" Carlo Rovelli, tento fyzik a filosof, má za to, že čas vzniká díky našem vnímání světa.

4.12.2018 v 9:24 | Karma článku: 41.03 | Přečteno: 2740 | Diskuse

Jan Fikáček

Jak vypadá vědecké peklo. Jste (jsem) jeho součástí?

Na svém Facebookovém profilu nedávno sdílel předseda pirátů Ivan Bartoš jeden docela dobrý vtip, který obsahoval mé jméno a byl cílen osobně. Ivan ale netušil, že nějaký Fikáček reálně existuje. Mám opravdu rád, když se něco děje.

28.11.2018 v 9:05 | Karma článku: 42.83 | Přečteno: 2974 | Diskuse

Jan Fikáček

Génius si poradí i bez vyspělé techniky

Mnoho lidí si pod dojmem hollywoodských filmů představuje génia jako počítačového experta, který brilantně zvládá ty nejsložitější počítačové programy. Genialita se ale projevuje, i když génius nemá k dispozici prakticky nic.

18.11.2018 v 18:15 | Karma článku: 40.17 | Přečteno: 1562 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Jan Mestan

Konvekční proudění v analogovém přístupu - kterak plášťová konvekce nemůže hýbat deskami

Země je postupně chladnoucím tělesem. Oproti Slunci nedisponuje fúzním reaktorem ve svém nitru. Země umí vlastně jen chladnout - na jejím povrchu se už před miliony a miliardami lety vysrážela tuhá krusta.

14.12.2018 v 19:25 | Karma článku: 10.86 | Přečteno: 287 | Diskuse

Libor Čermák

Jak postavit vesmírný betlém?

Vesmír, jak známo, ukrývá objekty nejrůznějších tvarů. A teď si představme, že pokud některé z nich vybereme, dokážeme z nich vystavět celý vánoční betlém. Nevěříte? Vydejme se tedy spolu na vánoční cestu Mléčnou dráhou.

14.12.2018 v 10:49 | Karma článku: 6.70 | Přečteno: 149 |

Petr Hlinomaz

O změnách klimatu odborně i neodborně

Rád chodím do Antikváriátů nakupovat odborné knihy se zaměřením meteorologie a klimatologie, zejména starší. Ve vědě to nechodí tak, že se prodává jenom to nové, protože je to moderní. ...

13.12.2018 v 21:43 | Karma článku: 6.38 | Přečteno: 331 | Diskuse

Dana Tenzler

Kosmická archeologie - jakou minulost má naše Slunce?

Vesmír se neustále mění. O nějakém pevném bodu si můžeme nechat jen zdát. Ani naše Slunce není výjimkou - má za sebou dlouhou a zajímavou cestu Galaxií. (délka blogu 3 min.)

13.12.2018 v 8:00 | Karma článku: 21.10 | Přečteno: 426 | Diskuse

Karel Tejkal

Mladé stvoření, kreacionisté a ošklivá věda

Rád si přečtu knihu nebo článek, který populární formou přibližuje nejnovější poznatky, ale i problémy přírodních věd. Formálně stejná témata někdy nabízí kreacionisté. Proč je však kreacionistická "literatura" tak odpudivá?

12.12.2018 v 10:13 | Karma článku: 14.06 | Přečteno: 375 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 41.85 Průměrná čtenost 2356

Vystudoval chemii, kybernetiku a teorii systémů (interdisciplinární studia) a považuje se za "systémáka" neboli obecně uvažujícího člověka někde na pomezí mezi přírodními vědami a filosofií. Roky vyučoval filosofii fyziky a filosofii virtuální reality na PřF a MFF UK v Praze (a v té době odmítal tituly jako Doc. nebo CSc.). Nyní PhD student filosofie teoretické fyziky. Pracoval jako evropský expert pro "Future and Emerging Technologies", především v oblasti virtuální reality, rozšířené a smíšené reality. V letech 1991-7 byl předsedou společnosti Mensa ČR (lidé s IQ nad 148 (US norma)). IQ 196 testem Raven matrix II (certifikát Mensy ČR). Více informací zde.
 
Upozornění: Toto je popularizační blog pro veřejnost, neberte ho tedy, prosím jako vědeckou dizertační práci. :-) Autor má zde uváděné základní myšlenky většinou propracované do hloubky, do blogu pro veřejnost však není vhodné uvádět příliš složité formulace. Autora ale baví komunikovat s veřejností, proto tato forma s někdy expresivním vyjadřováním, přehnané nadpisy, které k popularizaci asi patří. Některé blogy jsou však čistá věda, ba dokonce mainstream, některé (asi většina) jsou kritické úvahy snažící se formulovat nové nápady, některé jsou opravdu jen sci-fi nebo spíše sci-sci-fi.

P.S.: Komentáře, které budou řešit (i) autora, ne (jen) obsah blogu, budou bez varování smazány. :-) Autorovi jde o myšlenky a osobní pošťuchování považuje za ztrátu času.

Najdete na iDNES.cz