Technologie výroby svobodné vůle

Nejdříve si řekněme, co to je svobodná vůle. Tu máme, když nám do našeho rozhodování a do toho, co děláme, nikdo (a nic) "nekecá". Rozhodujeme se jen my a nic nás nenutí. Jen my sami jsme zdrojem všechny svých skutků a rozhodnutí.

Wikipedie tvrdí, že: "Svobodná vůle je pojem, jenž ve filosofii označuje myšlenku, že člověk jedná jen na základě svých vlastních rozumových rozhodnutí, nikoliv pod vlivem vnějších podnětů, jako osudu, boha či jiných faktorů, jež nejsou v jeho moci."

Asi nejde pouze o filosofický pojem, neboť se používá i v psychologii a v běžné konverzaci. Ale hlavně bychom si měli všimnout, že jde skutečně o rozumové, a tedy vědomé rozhodnutí. Neboli, nejde o rozhodování, které se děje mimo naše vědomí. Rozhodnutí svobodné vůle se musí odehrávat pouze v našem vědomí, což je se srovnání s podvědomím velmi malá část funkce našeho mozku. Je to zřejmé třeba z toho, že i vyšší zvířata, která vědomí asi nemají (třeba pes), se přesto obratně pohybují ve složitém fyzickém a sociálním světě. A rozhodují se efektivně (co je nebezpečí, co je jídlo), i když nevědomě. U těchto zvířat ale nelze tedy hovořit o svobodné vůli, pakliže se nerozhodují vědomě.

Kdybyste si mysleli, že pes vědomí mít může, můžete zvolit nějaké jiné zvíře, klidně mloka. Nejde o konkrétní zvíře, ale o to, že existuje jistá úroveň, pod níž zvířata vědomím nedisponují. Jinak ale klasický test vědomí je test sebeuvědomění, tedy představa vlastní identity. Ta se může testovat třeba tak, jestli se zvíře identifikuje v zrcadle. A pes tímto testem neprojde.

I většina našich rozhodnutí vychází spíše z emocí než z rozumu, na což třeba úspěšně cílí reklamy. Je dobré si uvědomit, že i my jsme zvířata a vědomí je jen malá třešnička na dortu, pod níž je onen "dort", tedy podvědomí, proto byl také W. Wundtem zaveden pojem úžina vědomí. Dokud si jako dítě neuvědomíme sami sebe, tedy dokud v našem mozečku nevznikne vědomí, nemáme žádnou svobodnou vůli, neboť jsme bez vědomí ještě jen zvíře.

Zkusme třeba uvážit to, co každý člověk udělal ve svém životě už nesčetněkrát. Jde o reflexní pohyby. Když se něčeho lekneme, uděláme reflexní pohyb, který je automatický, nevědomý, tedy bez účasti vědomí. Vědomé rozhodování by bylo příliš pomalé. "Něco" hýbe naším tělem, ale rozhodně to není naše vědomá vůle. Takto probíhá v základě i většina našich fyziologických procesů jako třeba funkce srdce, dýchání, přenos bolesti a mnoho dalších. Většinou naše tělo funguje jako vyladěný "mechanismus", který funguje nezávisle na naší vůli (třeba když spíme), a my tyto funkce můžeme vůlí nanejvýš jen částečně ovlivnit. 

Takto fungujeme i při automatických činnostech jako je chůze, jídlo, hygiena nebo třeba řízení auta atd. Všechny tyto činnosti si buď neuvědomujeme nebo si je uvědomujeme zpětně, nicméně je z většiny vědomě neřídíme. Automatické procesy může sice spustit či měnit svobodná vůle (jdeme na tramvaj, zastavíme se), ale na jejich běžném vykonávání se už dále nepodílí. Fyziologické procesy jsou ještě více mimo kontrolu svobodné vůle a reflexní pohyby pak už úplně.

Udělejme krok dále a ukažme si případy, kdy někdo naši svobodnu vůli, tedy rozhodnutí přímo v našem vědomí, vyrobí jaksi "proti" naši vůli. A kdy jsme přesto zcela pevně přesvědčeni, že rozhodujeme jen my, ač tomu tak vůbec není. Může to být dokonce u tak prosté věci jako je pohyb ruky či prstu. Naši svobodnou vůli v těchto případech umí vyrobit transkraniální magnetická rezonance (TMS), což je vlastně působení silného elektromagnetu, který přiložíme člověku na lebku (viz obrázek výše). Takový magnet ovlivňuje či dokonce vytváří impulsy v mozkových neuronech, čehož se využívá k léčení některých psychických nemocí.

Pomocí metody TMS lze ale také testovanou osobu přimět k tomu, aby pohnula rukou či prstem. Fascinující na tom je, že i když lékař, který přikládá k lebce testovaného onen magnet, je ten, kdo rozhoduje, kterou končetinou a kdy testovaný pohne, přesto má pokusná osoba dokonalý pocit svobodné vůle. A hádá se do krve, že to ona pohnula svou končetinou ze své vůle. Je tedy zjevné, že mu tuto svobodnu vůli v hlavě vyrobil onen magnet. Tím je dokázáno, že naše svobodná vůle může být vytvořena někým/něčím jiným než námi. Ukázali jsme si, že svobodná vůle není začátkem kauzálního řetězce, ale jen článkem tohoto řetězce někde uprostřed. Teď zbývá ukázat, že prakticky každý akt svobodné vůle je podobně stvořen něčím jiným, než naším vědomím.

Ale ještě předtím jeden malý a úsměvný příklad, jak se dá snadno vyrobit naše svobodná vůle. Když někomu podáme hrnek s horkým čajem, bude nás následně hodnotit spíše jako upřímného, milého a kamarádského, zatímco když mu necháme podržet hrnek se studeným čajem, bude nás vnímat jako citově chladného, na první pohled sobeckého a velmi nepřístupného. Další příklady tohoto tzv. primingu můžete najít v tomto článku.

Nesvobodní jsme ve svých rozhodnutích tehdy, když nás něco mimo nás nutí udělat cosi jiného, než chceme my sami. Třeba bychom rádi vyrazili na mejdan, ale žárlivý partner nám to zakazuje. Není to naše svobodná vůle, že zůstaneme doma, a když tak učiníme, "skřípeme zuby". Když nás ale někdo ukecá, abychom tam nešli, nebo nám nalže, že mejdan byl zrušen, zůstanete doma ze své svobodné vůle. Tím ale udělá jen to, že kauzální řetězec nevede mimo naši svobodnou vůli a skrzeva ni (jako to dokážou lži populistů jako Zeman nebo Babiš). Svobodní v rozhodování se tedy cítíme tehdy, když něco prochází naším vědomím a vyhodnotí se to pouze v naše vědomí, kde se to ukáže býti v souladu s našimi emocemi a přáními. O pocitu svobodné vůle tedy hovoříme tehdy, když se v daném okamžiku rozhodujeme jen na základě informací, které si uvědomujeme, a není podstatné, jakou cestou se tam dostaly a jestli jsou pravdivé. 

Další věc je, že kdyby bylo vše, včetně našeho rozhodnutí, už dopředu určeno, neměli bychom ve skutečnosti žádnou svobodnou vůli, i když máme pocit, že ji máme. Ostatně si všimněme, že svobodná vůle je jen pocit. Jde tedy teď také o to, jestli není naše rozhodnutí, naše svobodná vůle už dopředu určena, přičemž není podstatné, jestli jsme schopni dopředu odhalit, jak je naše rozhodnutí určeno a jaké bude. To by pak vlastně žádná svobodná vůle neexistovala, jen by se nám to tak klamně jevilo. Pak by i naše svobodná vůle byla součástí (potenciálně absolutně) determinovaného světa.

S řešením otázky, je-li svět deterministický a naše svobodná vůle je něčím "řízena", nám pomůže další pokus a to Libetův experiment z roku 1980. Ten ukázal, že nevědomá aktivita mozku, vedoucí třeba jen k prostému pohybu prstem, začne asi půl vteřiny předtím, než se člověk vědomě rozhodne pohnout tímto prstem. Před každým rozhodnutím se děje tato podvědomá aktivita, je tedy jasné, že tato podvědomá aktivita mozku je příčinou ono vědomého rozhodnutí, tedy příčinou naší svobodné vůle a svobodná vůle je jejím důsledkem.

Tento názor je možné také podpořit mnoha pokusy, které dokonce ukazují, že prakticky každé rozhodnutí se buď děje zcela podvědomě, nebo se alespoň jeho většina uděje v podvědomí, a rozhodnutí se ve vědomí nanejvýš dokončí či dokonce jen zobrazí. Nikdy žádné rozhodnutí nezačíná v našem vědomí. Vědomí je jen jako kužel světla, který poprvé posvítí na rozhodovací "proud", jehož předcházející tok ale nevidíme, a tak se mylně domníváme, že pohlížíme na pramen tohoto rozhodnutí. Příkladem tu může být vyhodnocení přitažlivosti partnera. V šedesátých letech provedl psycholog Eghard Hess pokus, při němž ukazoval mužům tváře žen, které měli ohodnotit podle přitažlivosti. Ukázalo se, že muži podvědomě preferovali ženy s rozšířenými zorničkami (viz video níže), což je biologický znak okouzlení a tedy přístupnosti. Očividně podvědomí mužů rozhodovalo za ně. Chcete-li se přesvědčit, jak málo z našich rozhodnutí děláme vědomě, pusťte si celé video.

Když to shrneme, je zřejmé, že většina našich rozhodnutí nepotřebuje svobodnou vůli, neboť se děje mimo naše vědomí. A ta rozhodnutí, která procházejí naším vědomím, mají většinou podvědomé příčiny. A jestliže se rozhodujeme delší dobu a hodnotíme jednotlivé možnosti, spíše se vědomí táže podvědomí, jaký má názor na věc. Naše vědomí většinou neumí ohodnotit třeba právě přitažlivost partnera, neboť je to činnost povětšinou intuitivní, nevědomá. Hodnocení dělají z velké většiny emoce v podvědomí a dodávají informace do vědomí, kde se jen poněkud mechanicky srovnává jejich váha, jejich emoční síla. Vědomí je tak daleko spíše "tabule, kde se zapisují výsledky rozhodnutí", než místo rozhodování. Jestliže se vědomí vůbec podílí na rozhodování, pak pouze ve finální fázi, kdy už je téměř vše rozhodnuto. Vědomí není scénáristou ani režisérem rozhodnutí, ale pouhým hercem, který poslušně zahraje to, co "scenárista" = podvědomí napsal. Onen "herec" to především provede tím způsobem, jakým to ztvárnil "režisér" = nevědomí. Protože ale vědomí existuje, má nutně nenulový obsah/velikost, tedy v něm musí probíhat i nenulová část rozhodování, jak ale vidíme, zřejmě poměrně velmi malá.

Dalo by se to hezky parafrázovat Schopenhauerovou větou: "Člověk může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce." Naše chtění je určeno, způsobeno vnějšími faktory. Schopenhauerova věta vyjadřuje fakt, že naše psychologické vlastnosti jsou značně determinovány geneticky a naše názory jsou vytvářeny výchovou a společností. Jestliže se někomu líbí ženy, nemůže se ze svobodné vůle rozhodnout, že se mu budou líbit muži. Byl by to dlouhý výklad, ale jakmile začneme analyzovat jakékoliv naše rozhodnutí do hloubky, zjistíme, že bylo určeno do značné míry bez naší vůle. Nemůžeme ovlivnit, jaký sport se nám líbí, či jaký typ auta. Jestliže jsme v mládí byli vychování k víře, těžko se jí později ze své vůle zbavíme.

Poslední ranou z milosti, kterou jsme uštědřili svobodné vůli, je tedy determinismus. Determinismus je představa, že ve světě existuje kauzální síť, která (dynamicky) určuje všechny události, které se stanou. Jedinou věcí, která snad umí této představě trochu odporovat, je náhoda. Náhoda se nejednou jeví jako začátek/příčina nějakého kauzálního řetězce. Postavme třeba tužku špičkou na stůl a pokusme se jí postavit dokonale kolmo. Tužka, když ji pak pustíme, může spadnout na libovolnou stranu, a na kterou stranu spadne, je čistě jen věc náhody. Žádný fyzikální zákon neumí určit, na kterou stranu spadne. Přesněji, měla by zůstat stát, ale neděje se tak a "zvolený" směr pádu je náhodný. Tím máme determinismus z krku, ne? :-)

Bohužel nikoliv. Pouze jsme v tomto pokusu velmi dobře vyrovnali gravitační síly, které by jí táhly na některou stranu. A když jsou tyto velké síly vyrušeny, dostávají se ke slovu tak malé vlivy, které nejsme schopni postřehnout. Nikdy nepostavíme tužku dokonale kolmo (třeba už proto, že je prostor kvantován, a tak žádné dokonale kolmo vůbec neexistuje), nikdy nebude špička tužky dokonale symetrická špička, ale bude to nerovná ploška. Když tužku pouštíme, vždy jí také nevědomky udělíme neopatrný impuls na nějakou stranu. Kdybychom byli schopni všechny tyto velejemné faktory změřit a zaregistrovat, našli bychom příčinu směru pádu tužky. Náhoda se tak ukazuje, stejně jako třeba u vrhu kostkou, jako příčina, která se propadla za náš horizont. Náhoda je tedy jen příčina, kterou neznáme, nevidíme. Jinak by se něco dělo zcela bez příčiny a nějaký pohyb by pak byl stvořen z ničeho, což odporuje zákonu zachování impulsu a energie.

Jakákoliv náhoda (třeba v kvantové mechanice) a svobodná vůle se sice jeví jako úplný počátek nějakého děje, ale jsou jen počátkem našeho uvědomování si řetězce dějů, nikoliv skutečným počátkem. Absolutní počátek totiž v našem světě neexistuje nikde. Všechno je součástí a je určeno potenciálně "nekonečnou" kauzální sítí, či kauzálním polem a tato kauzální struktura jde také do potenciálně "nekonečné" strukturní hloubky. Tím je jasné, že je svobodná vůle spíše jen zdání, zjednodušená představa daleko složitějšího procesu. Je to představa, že automobil najednou vznikne ve výjezdu z továrny, ze kterého hotový vyjíždí.

Má-li být nějaká představa vědecká, musí splňovat základní kritérium vědeckosti, falsifikovatelnost, tedy musí být nenulově nepravdivá. A pak je z elementární logiky jasné, že jakýkoliv absolutním začátek kauzálního řetězce, tedy svobodná vůle nebo náhoda, oním (absolutním) počátkem býti ve skutečnosti nemůže. Náhoda tak není v posledním důsledku náhodná a svobodná vůle není ani svobodná, ani naše vůle. Howgh.

P.S.: Toto je blog na přání. Budete-li si přát rozebrat nějaké téma, můžete mi napsat třeba do diskuse pod tento blog. Ale napíšu blog podle přání jen tehdy, když se trefíte do tématu, které mě zaujme a o kterém něco vím. :-)