Proč není myšlení to na světě nejdokonalejší?

Snad po celou dobu historie lidé považovali své myšlení za to kvalitativně nejvyšší na světě, ba i nejspolehlivější. Otázka je prostá: Kde se tento názor bere? A je vůbec správný?

Když si dáte nějaký ten kurz filosofie, určitě narazíte na "skeptika" Davida Huma, který zaujal myšlenkou, že zobecnění, tedy indukce, není moc spolehlivá metoda poznávání ve srovnání s dedukcí, neboli logickým usuzováním. Jeden kolega uvedl v diskusi hezký příklad. Malý školák jezdil do školy pravidelně školním autobusem v 7:40. Jednu neděli měl fotbalový zápas na školním hřišti. Proto dorazil v 7:40 na stanoviště školního autobusu a byl udiven, že nejede. Zobecnil si totiž svou zkušenost z pracovních dní tak, že si udělal závěr, že školní autobusy jezdí každý den. Tato indukce ale nebyla správná.

Podobných příkladů je spousta, jeden obehraný je zobecnění, že všechny labutě jsou bílé. Historicky totiž poměrně velmi dlouho nebyly známy labutě černé. Ale stačila jediná černá labuť, která tuto indukci popřela. Nebo obecný závěr, že každý den vyjde slunce, je založen na naší zkušenosti. To ale určitě neplatilo před vznikem Země a podle vývoje hvězd v hlavní posloupnosti to zřejmě nebude platit asi za 5 miliard let, kdy Slunce v podobě červeného obra pohltí Zemi.

Podobné příklady vedly Davida Huma k názoru, že indukce (zobecnění) je nejistá, zatímco logické uvažování (dedukce) je jisté. Je to tzv. Humeův problém indukce. Z Humeova řešení plyne jakási nadřazenost myšlení nad empirií, nad zkušeností. Uvažování bezpochyby přináší jistou podobu nadhledu, kterého indukce není schopna. Jenže není závěr o nejistotě indukce také založen jen na indukci? Vždyť jsme z mnoha příkladů, kdy indukce přestala platit, udělali obecný závěr o její omezené platnosti, tedy jsme provedli indukci. Takový závěr by ale neměl být moc spolehlivý, když je induktivní. A dedukce se na tomto závěru vlastně nijak nepodílela.

K tomuto zpochybnění nejistoty indukce, jsme prostě dospěli indukcí, kterou najednou v tomto případě považujeme za jistou. Náš postup je tedy logicky sporný. To nám říká dedukce, logika. Je tedy zobecnění spolehlivou metodou nebo není? Jediné logicky konzistentní (bezrozporné) řešení je fenomenologické. Každý poznatek, každá indukce má svůj horizont, i.e. meze platnosti. To, že školní autobus jezdí každý den, neplatí o víkendu. Naproti tomu obecný závěr, že je indukce nejistá, platí co naše poznání sahá, tedy platí absolutně (zdá se). Problém proto není v indukci samé, ale v případech, které zkoumáme a které mají malý nebo velký horizont, rozsah platnosti.

Navíc je indukce překvapivě spolehlivá i tím, že myšlení skoro neobsahuje. Z praxe přece víme, že v uvažování se dělají chyby a čím složitější nějaký problém a uvažování nad ním je, tím větší možnost chyb tu je. Spolehlivé jsou tedy spíše prosté úvahy, a tady je jednoduchost zobecnění králem. Stačí si pohlídat hranice jeho konkrétního zobecnění.

A nakonec je tu ještě otázka: Jak vlastně vznikla dedukce, ono logické uvažování. Obávám se, že racionální uvažování vzniklo velmi neracionálně, a to indukcí. Přece když ještě neexistovala logika, nemohla vzniknout za použití sebe samé, tedy logicky. Vznikla tedy nelogicky, sekundárně až po zkušenosti. A že opravdu vznikla je celkem zřejmé, když uvážíme, že před existencí života existovat ani nemohla (máme za to, že jistou primitivní logiku používají nevědomě i zvířata). Nebudeme tu uvažovat nevědeckou představu boha. Ale i kdybychom ji uvažovali, museli bychom se ptát, kde vzal logiku bůh a z čeho vznikl. Naivnímu názoru, že logika existovala vždy, odporuje znalost evoluce.

Jestliže dedukce, logické uvažování tedy vzniklo neracionálně, muselo vzniknout empiricky, ze zkušeností. Mnohokrát naši (zvířecí) předkové uviděli např. souvislost mezi příčinou a následkem, třeba mezi snědením nějaké byliny a smrtí. To je jeden z mnoha vzorů implikace, tedy úvahy typu jestliže-pak. Jestliže je Franta člověk, pak je smrtelný, protože lidé jsou smrtelní. Dedukce tedy vznikla zobecněním, indukcí ze zkušenosti. Tato konkrétní indukce o vzniku dedukce je tedy spolehlivější než dedukce sama, protože je základem dedukce, jejím primárním zdrojem. Problém je tu opět fenomenologický. Dedukce vznikla historicky a evolučně tak dávno, že je to prakticky mimo náš horizont poznání, proto se logika jeví jako věčně platná, absolutní, i když taková není. A nedohlédneme budoucnosti, kdy bude tato logika změněna, zobecněna (i když v matematické logice jsou už změny v logice zřejmé). Chyby, které jsme schopni v uvažování často udělat, nám naznačují, že alespoň aplikace logiky není dokonalá. 

Protože je logika již tak dávného data, může se nám jevit dokonce jako apriorní, tedy předem existující v našem mozku. To je dokonce faktem, jestli mluvíme o životě jedince (ontogenezi), protože dítě se učí logickému uvažování podvědomě a často empiricky, třeba při hře s hračkami. Logika je tedy formulována v jeho mozku před (apriori) vědomým zkoumáním myšlení. Realita určuje naši logiku, která je jejím modelem, tedy má obecnou platnost proto, že každý člověk (i zvíře) interaguje s realitou, která má obecnější "platnost" než logika. Realita je základ obecné platnosti dedukce, tedy je primárnější, "silnější" než dedukce.

Tedy to, co je primární, "nejvyšší" je realita. Je to to nejdokonalejší, nejbohatší, co my jen zjednodušeně ve svých poznatcích modelujeme a aktivně odrážíme. Naše myšlení (logika) a poznatky jsou sekundární. Je to patrné i z toho, že realita nedělá logické chyby. Ty dělá jen naše myšlení. Najdeme-li ve světě nějaký paradox, je to znak nedostatečnosti našeho myšlení, ne chyba reality. Například kulatý čtverec v realitě neexistuje, v naší mysli ale ano (více viz blog Kulatý čtverec existuje! Víte kde?). Nedokonalost našeho myšlení je způsobena tím, že naše vědomí je na jednom místě, není celou realitou, není všudypřítomné, a tedy musí ze světa přenášet informace do jednoho centra. Jenže přenos informací je vždy jejich ztráta a zkreslení (to se dá formulovat jako kybernetický zákon), neboť neexistují dokonalé informační kanály. Přenos informace je vždy zpoždění (hvězdy vidíme vždy v minulosti). Realita je tak vždy "dokonalejší" než naše myšlení. Realita už všechnu "ví", my se to jen stále učíme a učit budeme.

Odkud se tedy bere idealismus, neboli představa, že naše myšlení je entita na světě nejvyšší a nejlepší. Je to jen sebestředná představa, spočívající mimo jiné v nadřazenosti našeho myšlení nad říši zvířat nebo i nadřazenosti géniů minulosti a přítomnosti, kteří nad námi běžnými lidmi vynikají právě myšlením. Je to také opojení nad rostoucími úspěchy našeho myšlení, nad naší vzrůstající mocí nad okolím. Jak je to naivní sebestředný názor je ihned jasné, když uvážíme jak velkou energii ovládá naše civilizace ve srovnání už jen s energií Slunce, neřku-li energií černé díry, galaxie či celého vesmíru.

Idealismus, tedy představa, že jakékoliv myšlení je to nejdokonalejší ve vesmíru, ať už je v našich hlavách, hlavách mimozemšťanů nebo v mysli boha, je jen forma naší sebestřednosti, antropocentrismu. Jsme jistě nejdůležitější pro sebe, ale ve vesmíru s nejméně 200 miliardami galaxií jako je ta naše, v každé z nichž je na 200 miliard hvězd většinou s planetami, jsme jen nedůležité smítko přes naše největší génie. Vidíme sebe jako střed světa, stejně jako jsme dříve viděli Zemi jako jediný střed vesmíru.