Je dezinformací tvrzení, že je věta "Myslím, tedy jsem." jistá?

Správný filosof nebo vědec se má řídit heslem "o všem pochybuj". Proto jsem někdy v roce 1997 připravil a uskutečnil na Přírodovědecké fakultě UK v Praze přednášku, kde jsem vykládal, proč je zmíněná věta nejistá.

Byly tam logicky korektní argumenty, ale takové argumenty nemusí být ještě emočně přesvědčivé. Myslím si ale, že se v diskusích v poslední době objevilo pár i docela přesvědčivých argumentů.

Jeden vychází ze samotné věty. Ta totiž používá logiku, je implikací, protože říká "jestliže myslím pak existuji". Jenže, jestli tato věta používá logiku, platí jen podmíněně, tedy za předpokladu, že platí logika. Tato věta tedy není absolutně jistá, jak se mnozí domnívají. Nechceme zpochybňovat logiku, ale jestliže diskutovaná věta stojí na logice, musí být logika nejméně tak jistá, jako tato věta. Tím už výjimečná jistota této věty není tak výjimečná. Navíc základ je jistější než to, na čem stojí stavba, tedy logika je jistější než ona Descartova věta. Logika musela existovat před touto větou. Milióny logických úvah existovalo dříve, než Descartes tuto větu zformuloval, tedy než nějaké já tuto větu myslelo. Tato věta je tak produktem logiky (nejen), tedy není ani primární. Nelze z ní proto odvodit, že existuje jen já, které vytvořilo celý svět (solipsismus). Logika je abstraktním okolím já, a naše já ji neovládá, poslouchá ji.

Mimochodem, kdyby Descartova věta byla absolutně jistá, nebyla by zpochybnitelná, tedy falsifikovatelná, což je podmínka vědeckosti a tím i pravdivosti. Každá myšlenka je totiž zjednodušením. To nám naznačuje cestu k dalšímu argumentu. Pojďme tedy k němu, k ještě lepšímu argumentu.

Uděláme s ním takový kruh. Ukážeme si, v čem je analyzovaná věta nejistá, a pak se vrátíme k její jistotě, ovšem přitom pochopíme, že říká něco jiného, než se zdá. Že je tato věta stejným zdáním jako je zlomení rovné tyče, když ji ponoříme do vody. Začneme čistou destrukcí. Tato věta hovoří o jistotě existence našeho ega. Víme ale, co je to naše já? Když se snažíte nastudovat si to, dostanete desítky ba stovky informací a názorů, které si nejméně částečně odporují. Máme tedy nejistotu, o čem to vlastně mluvíme. Dále, neodstranitelnou částí já je vědomí. Když spíme, je vědomí vypnuto. Neexistuje ani naše já? Co ho tedy vytvoří, když se probudíme. Jedině něco na já nezávislého, neboť já v tu chvíli neexistuje. A není naše já spíše to, co vytváří naši individuální identitu, tedy znalosti, vlastnosti, vztah k lidem okolo, případně k věcem okolo (mé kolo třeba :)). Nebudeme to moc rozebírat, ale nikdo pořádně neví, co to vlastně ono já je.

My já jen chápeme intuitivně, jevově, tedy povrchně. Proč si to myslím. Proto, že vše vidíme jen povrchně (viz třeba ona falsifikace). Když vezmeme třeba náš každodenní svět, můžeme si naši povrchnost dokumentovat na čemkoliv. Například všechny předměty kolem nás jsou složeny z atomů. Ty mají atomová jádra, kde je uložena prakticky veškerá jejich hmota. A kolem nich je spousta prázdna, kde se nacházejí, "obíhají" lehoučké elektrony, o kterých ani pořádně nevíme kde jsou. A s určitou pravděpodobností může být takový elektron klidně i mimo stůl.

Náš stůl vidíme jako stůl jen proto, že naše oči vidí vše velmi hrubě a povrchně. Kdyby byl náš zrak tak dokonalý, že bychom viděli i atomová jádra, rozpadl by se stůl v našem vjemu na obrovské množství malých tečiček, atomových jader, oddělených prázdnem. Stůl nemá ve skutečnosti spojitý povrch, ten vytváříme jen naším povrchním viděním. Kdybychom uměli zmáčknout celý stůl do objektu hustoty atomového jádra, dostali bychom něco jako špičku jehly o váze stolu. Stůl je tak něco o dost jiného, než co za stůl běžně označujeme, je to jedno velké prázdno. Stůl je jev, "iluze", "zdání".

To platí o všem, protože žijeme jen ve světě jevů, jak ilustroval už Platón svou jeskyní. Naše vnímání silně zjednodušuje. To nám říká naše zkušenost. Jablko v 15.století nemělo v lidských představách buňky a atomy. Proto i naše já, jak si ho představujeme, je jen jev, naše povrchní představa o něm. Už jsme výše naznačili, že je to něco mnohem složitějšího, než jen jeden objekt bez struktury. Znovu připomeňme, že podmínkou vědeckosti a tím i správnosti popisu je, že je zjednodušený, tedy překonatelný, falsifikovatelný. Nejistota, co to vlastně je a co je to vědomí, které je jeho nedílnou součástí, znejišťuje celou diskutovanou větu (v latině) "Cogito ergo sum." Proč ale pořádně nevíme, co je to ono já. Je to proto, že se na něj díváme z příliš velké blízkosti. Když bychom se snažili číst knihu tak, že bychom si ji přiložili ke tváři, oko bude tak blízko, že nezaostří a text uvidíme rozmazaně. Nepřečteme ho. Tak se to má i s egem. Naše já pozorujeme naším já, takže poznávací vzdálenost je extrémně malá. Ztrácíme tak prakticky jakoukoliv informaci o našem já. Zbývá je dojem vlastní existence.

Víme sice jistě, že já existuje, ale nevíme skoro vůbec, co to vlastně existuje. Jestli to někdo ví, prosím, ať to vyloží. Vypadá to tedy, že správný význam věty "Myslím, tedy jsem." je "Myslím, tedy něco existuje." Tato věta je jistější než "Cogito ergo sum.", protože nepotřebuje znalost toho, co to je já.  Dokážeme si představit, že v hloubce pod povrchem, je já něco velmi jiného, než se nám jeví. Podobně jako onen stůl. Je to situace podobná tomu, že nám někdo svítí silnou baterkou do obličeje, a my nemůžeme poznat, kdo to je.

Všechno, cokoliv je systém, jev, který poznáme až poznáním jeho struktury a funkce. Nebudeme chápat, co je to auto, když si nesedneme do jeho sedačky (struktura - dveře, sedačka) a nezjistíme, že se pohybuje (funkce). U našeho ega to nevíme. Netušíme proto, co to vlastně je.

Můžeme tedy uzavřít, že "Myslím tedy jsem." je věta poněkud nejistá, neboť moc nevíme, co je to naše já v onom "já jsem". A ona jistota tam je, ale patří existenci něčeho. Něco jistě existuje. (Už se nebudeme raději hrabat v tom, že netušíme pořádně, co je to myslet a už asi vůbec netušíme, co je to existovat. To by jistotu oné věty úplně zničilo. Například věta "Cítím, tedy něco je." je ještě jistější než "Myslím, tedy jsem." protože platí i pro zvířata a novorozeňata.)

Díle, i kdybychom předpokládali, že svět kolem nás stvořilo naše já, tedy byli na pozici solipsismu, stejně nám naše zkušenost řekne, že je svět na nás nezávislý. Určitě to nefunguje tak, že si pomyslíme, že se nám nic nestane, když skočíme z 10.patra na beton, a pak když skočíme, skutečně budeme v pohodě. To je ale důkaz toho, že jsme svět nevytvořili. Když člověk vytvořil virtuální realitu, udělal ji tak, že není problém skočit v ní z 10. patra na beton, aby se nám nic nestalo (viz Neo v Matrixu). Je to proto, že jsme ji vytvořili my. A jestliže jsme vytvořili svět my jaksi nevědomky, je to důkaz, že něco nezávislého na našem vědomém já, ovládá okolní svět. One svět je tedy odcizený, není produktem vědomí, já.

Stejně jako se můžeme spolehnout na to, že se nám něco stane skokem z 10.patra na beton, a že je to snad i jistější než věta "Myslím, tedy jsem.", stejně se můžeme spolehnout i na fyzikální zákony. Ten svět, který vnímáme, i kdyby byl produktem našeho vědomí, poslouchá fyzikální zákony. Jeden z nich říká, že se každý systém bez dodávky energie zvnějšku rozkládá, degeneruje, jeho entropie stoupá, umírá. Kdyby tedy před vytvoření světa vědomím existovalo jenom to vědomí, rychle by došlo záhuby. Bez interakce s okolím není schopno nic vytvořit. Dokonce, máme-li věřit své zkušenosti, což ani solipsismus nepopírá, pokud vím, vše vzniká zvnějšku. Tělo dítěte stvoří rodiče, tedy nakonec i spoluvytvoří i jeho vědomí. To vzniká mimo jiné pod tlakem komunikace s okolím, s matkou a s okolními předměty. Kdyby mělo dítě odblokované všechny smysly od narození, nevyvinulo by se u něho vědomí.

Vědomí, já, je tedy evidentně produktem okolního světa, a ne okolní svět produktem jediného ega. Takže jakási, poněkud vachrlatá jistota věty "Cogito ergo sum.", stojí na mnohem větší (a asi absolutní) jistotě existence světa. Neboli "Myslím, tedy něco existuje." (Zde čím obecnější je tvrzení, tím je jistější.)

A nakonec si všimněme, že jistota Descartovy věty je velmi limitovaná. Můžeme to metaforicky vyložit jako naši cestu vlekem. Když jedeme ve vlaku, vidíme všechny závory stažené a všechna výstražná světla blikající. Když ale čekáme v autě před závorami, zjistíme, že jsou závory někdy taky nahoře. Naše já ve vlaku je ale k takovým situacím slepé. My tedy nemůžeme vidět svět bez já, přestože takový existoval nejméně miliardy let. Naše já je také naše vězení a omezení. Existence nepotřebuj myšlení. Kámen existoval i před naší existencí.

A kdyby někoho iritovalo, že tu bouráme zjevené jistoty, tak by měl vědět, že to jen proto, abychom našli jistoty ještě spolehlivější. Jaká to krása a jistota vidět pod povrch věcí. Jaké to uklidnění emocí rozjitřených poznáním povrchnosti a nejistoty dosavadního poznání. Porozumění věcem je jediná jistota, kterou máme.