Tedy (při náhodném výběru)by se mohlo stát, že jejich vzdálenost je 10 (to nemůžete vyloučit). Takže v tomto případě bychom se dostali i před M a průnik těch dvou množin by byl neprázdný. Nebo jinak: Z je neznámé přirozené číslo, tedy rozdíl Z-M je též (neznámé) přirozené číslo - důležité je, že to není nekonečno. Takže postupným odčítání od Z se dříve či později dostaneme na M. Množina přirozených čísel se tedy tímto postupem nerozpadne na dvě disjunktní množiny...

Ale rozpadne, protože hlavně jde o to, že obě množiny mají rozdílný charakter, jedna je určitá a druhá neurčitá. I když se mohou tyto množiny překrývat, my nejsme nikdy schopni to zjistit. Takže máme Schrödingerovu množinu. Současně se množiny překrývají i nepřekrývají. Dokonce ta "větší" množina nemusí být ani množina přirozených čísel, protože se našimi operacemi mohla dostat do záporných hodnot, což my taky nevíme.

je zvláštní číst něco, čemu vůbec nerozumím

Chce to malinko praxi. Byl jsem taky v podobném stavu, ale když člověk čte věci opakovaně, začíná chápat.

Připomnělo mi to jak Feynman vyprávěl, kterak přišel k Nobelově ceně za fyziku. Četl nějaký článek a sdělil partnerce, že ho vůbec nechápe. Zalezl do pracovny, přečet ho znovu, vylez a říká ženě, že už to trošku chápe. Přečetl ho potřetí a manželce sdělil, že už asi chápe podstatu problému. Po čtvrtém přečtení ženě řekl, že se tam autor článku dopustil chyb. Po pátém, že jsou tam i zásadní chyby. A po šestém přečtení už věděl, jak to napsat bez chyb. Byly to základní myšlenky kvantové elektrodynamiky, za kterou pak dostal Nobelovu cenu. Takže já bych to nevzdával.

Obavy z nekonečna jsem ztratil, až když jsem do sebe plně absorboval, že nekonečno je bod, pouze bod, kde se protínají dvě rovnoběžky.

Takhle to fakt není ani omylem. A pokud jde o strach z nekonečna, pak to jediné nekonečno, které existuje, je nekonečně složité nekonečno, které zahrnuje i nekonečně vlastností, které neznáme. Z jeho perspektivy je jasné, že jakékoliv nekonečno jen jediné vlastnosti je holý nesmysl.