Proč je filosofie jen o tom, co je všude, a ne o člověku

Když se začtete do vývojové psychologie, zjistíte, jak se rodí dětské myšlení a mění se v dospělé až vědecké. To se děje tak, že myšlení postupně získává širší a širší "záběr" a chápe větší a větší kus světa, ne jen sebe.

Když je dítě úplně malé, zajímá se jen o sebe. Zpočátku mu jde jen o to, aby sálo z prstu, nebylo mu zima a netlačilo ho bříško. Nevnímá nebo spíše nechápe dokonce ani věci blízko kolem něj. Snad někdy kolem půl roku dítě teprve rozliší své já od své matky, tedy poprvé pozná své nejbližší okolí. I jeho další rozumový vývoj spočívá v odpoutávání jeho myšlení od sebe samého a ujasňování si obrazu o světě kolem.

Jeho myšlení postoupí nejdříve ke všem hračkám v jeho pokoji, později i nejen k vlastním ale i cizím lidem a předmětům v okolí jeho bydliště. Ve škole se pak učí o jiných zemích a také tam s rodiči cestuje. A nakonec se ve škole dozví o Sluneční soustavě a celém vesmíru, nebo v chemii o prvcích, které jsou v celém vesmíru. Také něco zjistí o matematice a fyzice, které platí nejen v celém vesmíru, ale jak na úrovni celého vesmíru, tak pohybu galaxií atd. až k pohybu elementárních částic. Naučí se zákony, které platí v čase od velkého třesku a budou platit i za miliardy let, kdy už tu lidé nebudou.

Samozřejmě jsou i vědy méně obecné, které se zabývají specificky třeba lidmi, kteří žijí jen na Zemi, u jedné z asi 200 miliard hvězd v naší Mléčné dráze. Podobných galaxií je ve vesmíru asi též 200 miliard, ale možná podstatně víc. Dál ale nevidíme. Nicméně je ale jasné, že naše Země s námi je ve vesmíru zcela zanedbatelný prášek. A i kdybychom našli časem nějaké ty ET, budou se asi od nás hodně lišit. Stačí se podívat, jak se od nás liší jiní vysoce inteligentní tvorové na Zemi, tedy delfíni, havranovití, papoušci, sloni atd. Ti mají o dost odlišnou psychiku.

Z toho je ale jasné, že humanitní vědy jako psychologie, sociologie, politologie, teorie umění atd. se zabývají extrémně specifickým a vzácným případem, který žije na jediné planetě a to velmi krátkou dobu. Nejstarší nález fosilie, kterou lze označit rodem Homo je stará 2,8 miliónů let, což dává tomuto rodu období existence odpovídající 0,02 % času existence vesmíru. Náš druh Homo sapiens existuje asi 800 tisíc let, což dává asi 0,006 % času vesmíru. V rámci vesmíru je to tedy zanedbatelný okamžik.

Jak jsme zanedbatelní v prostoru i čase, tak jsme zanedbatelní i ve strukturních úrovních. Existujeme jako lidé jen v "malém" makrosvětě v řádu metrů. "Pod" námi (i v nás) jsou menší a menší struktury: naše orgány (naše srdce není člověk), jejich části, jejich buňky, jejichž struktura je velmi složitá, podobně jako našich orgánů. Struktura buněk se skládá z makromolekul, ty se skládají z atomů, atomu mají uvnitř atomová jádra, ty jsou složeny z protonů a neutronů a ty z kvarků. Kvarky jsou zřejmě ze superstrun a ty jsou pravděpodobně "sestaveny" z prostoročasových atomů. Nemáme důvod předpokládat, že tam se to zastaví, tedy mohou pokračovat hlubší a hlubší strukturní úrovně dál a dál. Podobné je to směrem nahoru. Větší než my jsou stromy, skály, údolí, jeskyně. Výše jsou kontinenty a moře a pak planety, planetární soustavy, hvězdokupy, galaxie, shluky galaxií, vlákna shluků galaxií, vesmír, zřejmě i multivesmír, multi-multivesmír a může to jít zase dál a dál. O tom si můžete něco přečíst třeba v blogu Co bylo před multivesmírem, před multi-multivesmírem, před multi-multi-multivesmírem......

Vidíme, že člověk je jak prostorově, tak časově i strukturně zanedbatelný. Také disponuje oproti vesmíru zcela zanedbatelnou energií. Ano člověk je velmi speciální případ. Filosofie se ale naopak zabývá tím nejobecnějším. Řeší třeba otázku pohybu a klidu (klid atomů je vlastně vyrovnání jejich protisměrných pohybů, kmitání) a to na všech strukturních úrovních, na všech místech ve vesmíru i mimo něj a také jak ve velkém třesku (i dříve), tak v daleké budoucnosti. Filosofie je dokonce obecnější než fyzika či matematika, které platí prakticky všude, vždy i na všech strukturních úrovních.

Ovšem když je filosofie obecnější než např. fyzika a matematika, těžko se může zabývat i tak specifickým  a ojedinělým případem jako je člověk. Ostatně by bylo také divné, kdyby se dvě vědy zabývaly tímtéž tématem. Vědy se dělí tak, aby si "nelezly do zelí". Fyzika končí tam, kde začíná biologie. Není to tak, že biologie i fyzika zkoumají atomy. Takže i proto nemůže být třeba existencialismus filosofií, když se zabývá psychologií člověka. Jediné, co by nám to mohlo namlouvat, by byl bůh. Ovšem na naivní sebestředné pohádky věda nevěří, že, takže tento argument je ze hry.

Poslední záchranou filosofie coby humanitní disciplíny je pro některé její historie. Vždyť přece filosofie znamená lásku k moudrosti a moudrost se týká hlavně lidského života. Jenže takovou všezahrnující disciplínou byla filosofie někdy před 2500 lety, kdy znalosti oborů jako je fyzika byly malé a vzdělaný člověk mohl v podstatě (jako třeba Aristoteles) obsáhnout veškeré lidské vědění. Od té doby se z lůna matky filosofie zrodily už stovky oborů, mezi jinými i ty zabývající se specifickými problémy lidí, jako psychologie. A těžko tvrdit, že děti, které matka porodila, jsou stále součástí jejího těla.

Že kdysi před Kristem filosofie zahrnovala i člověka, neznamená, že jej zahrnuje stále i dnes. A když se filosofie zabývá dnes už jen tím nejobecnějším, tedy obecnějším než třeba fyzika a matematika, je jasné, že se týká jen všudypřítomných věcí, které jsou všude v prostoru, v každém čase a na každé strukturní úrovni. Tedy věcí jako je čas (i multivesmíru), prostor (i multivesmíru), vztahu diskrétnosti a spojitosti, náhody a kauzality, pohybu a klidu, rozporů jednoty, vazba a částí, emergence, jev atd., atd. 

Stejně jako dítě odpoutá své myšlení od sebe samého, stejně se musí odpoutat myšlení filosofie od lidské sebestřednosti, která je pro obecné myšlení destruující a upoutává ptáka filosofie řetězem k zemi. Abychom se ale chápali dobře, nezpochybňuju, že psychologie, politologie atd. jsou pro člověka důležitější než filosofie. Musí si svém problémy v běžném životě řešit a je to podstatné. Ovšem není to filosofie, jak si mnoho lidí namlouvá, aby své vlastní problémy "posvětili" a vyzdvihli termínem filosofie. Je pochopitelné, že když nás bolí zub, nezajímá nás vět kolem, jak to vystihl Shakespeare svým sloganem. "Nebylo dosud filozofa, který by mohl trpělivě snášet bolení zubů." Ovšem když filosofa bolí zuby, nevěnuje se filosofii, ale sobě. To se vylučuje. Zaměření se na sebe ničí obecné uvažování.

Filosofie vůbec není humanitní věda, a jediné, čím se z donucení z lidských problémů zabývá, je teorie poznání. Tu řeší ale jen proto, aby pochopila, jak pozice myslícího na jednom místě, v jednom čase a na jedné strukturní úrovni deformuje jeho pohled na svět. A aby tuto deformaci co nejvíce odstranila. Je to tedy opět jen "pryč s člověkem". Například pochopení, že člověk vidí jen velmi málo podrobně je základem prvního vědeckého použití dalekohledu Galileem, což způsobilo revoluci v poznání a odvrhlo Zemi jako plochou desku. To, že člověk vidí jen uzoučkou část elektromagnetického spektra stojí za viděním rentgenem nebo za infračervenou, ultrafialovou a dalšími astronomiemi atd. Navíc teorie poznání vůbec není jen o člověku. Svou realitu, obraz okolního světa, mají i zvířata a hmyz. Ostatně i bahno "poznává" vaši botu, když do něj šlápnete a zanecháte tam stopu. Teorie poznání je o obrazech okolí v čemkoliv, co může vytvořit obraz. Osvobození je od prostorové, časové a strukturní lokálnosti je ten hlavní úkol filosofie, a utopení v takového lokálnosti, tedy klapky na očích, je to její největší nebezpečí.

Princip pryč s člověkem a s jeho deformacemi je základní myšlenkou vědy vůbec. Místo subjektivního "měření" teploty tím, že vystrčíme ruku z okna, dnes používáme objektivní a daleko přesnější teploměry. Čas už neměříme osobním pocitem, který je diametrálně odlišný, jsme-li s láskou nebo v práci, ale hodinami. Vzdálenosti neměříme tím, kam dosáhneme sáhy nebo různě velkými končetinami, lokty, ale objektivním metrem. A to je ten objektivní pohled, který mnohem lépe řeší i naše lidské problémy. Dnes už lidé (většina) nechodím ke kořenářkám, které mají takový pocit, že nějaká bylina funguje, ale na COVID použijeme vakcíny. Máme-li v sobě bolestivý kámen, necháme si ho vyoperovat a nedáme na šamanská léčení.

Tento nezávislý pohled krásně ilustruje původ slova teorie (díky Prof. Kvaszi). Theorés byl člověk, kterého komunita vysílala na náboženské slavnosti, aby tam pozoroval a hodnotil, jestli se obřady dělají správně, aby uspokojily bohy. Proto se nesměl theorés obřadu účastnit, aby ne nestrhly emoce, ale musel je nestranně a kriticky posuzovat. Jistě se jindy s plnou vervou emočně obřadů zúčastnil, ale jestli měl posoudit, jestli proběhly "správně", musel být nestranný a nezúčastněný.