Jak nás intuice vede na scestí v otázce, co je to realita

V hollywoodských filmech často nějaký hrdina, astronaut nebo detektiv, vyřeší problém intuicí. Když selže rozum a důkazy, intuice zaskočí. Jenže intuice není vždy spásné řešení, někdy tomu řešení naopak brání..

Intuice je doma v případech, kdy se pohybuje ve známém "prostředí", kdy ji použijeme na principiálně známé problémy. Geniální detektiv už řešil 1000 zločinů, tak dobře odhadne, v čem pachateli či svědkovi věřit nebo kdy ne. A intuice ho vede i při řešení případu.

Ve fyzice také funguje intuice skvěle, ovšem kromě případů, kdy se myšlení vydá do neznámých končin, tedy v případě revolucí. Když Planck v roce 1900 vytvořil správný matematický model záření absolutně černého tělesa, vycházel z předpokladu, že je energie světla vysílána v "balíčcích", fotonech, že je kvantována. Byl to první krok kvantové mechaniky. Ovšem sám Planck říkal, že nápad s kvantováním byl nápad z čirého zoufalství. A nevěřil, že je kvantování reálné. Jeho přirozená fyzikální intuice se kvantování zuřivě bránila.

Až volnomyšlenkář Einstein byl schopen v roce 1905 přijmout reálnost tohoto kvantování a dostal za to Nobelovu cenu. Tedy za vysvětlení fotoelektrického efektu, ve kterém použil myšlenku kvantování světla. Dnes těm světelným porcím říkáme fotony.

Einsteinovi se podařilo překonat přirozenou intuici i v případě speciální teorie relativity. Jeho předchůdci sice měli podobné relativistické myšlenky, ale dilatace času či kontrakce délky brali většinou zhruba tak jako Planck své kvantování. Měl to být podle nich užitečný matematický model, který ale nepopisuje realitu. Je to prý jen takový trik, aby to vyšlo. Nedovedli si představit, že čas a prostor nejsou newtonovsky absolutní, že je běh času proměnlivý, prostor pružný, současnost jaksi nepevná a velikost rychlostí omezená.

A teprve Einstein vzal realistické efekty jako realitu, čímž uspěl. A Lorentz, který už byl blízko řešení, tedy vytvoření ucelené speciální teorie relativity, sám přiznal, že by ho v životě nenapadlo, že se čas skutečně zpomaluje. Takové mentální bloky měli v hlavě prakticky všichni lidé, a je to zcela přirozené. Ve všedním světě se triliónkrát jako dítě setkávali jen se situacemi, kdy byly věci buď diskrétní nebo vlny, ne obojí současně, a i změny v prostoru a času byly tak malé, že byly neviditelné, protože všechny viditelné rychlosti kolem byly ve srovnání s rychlostí světla zanedbatelné.

Podobný intuitivní mentální blok vytváří u většiny lidí intuice všedního dne v případě skutečnosti. Podívejme se na ni. V přirozeném světě vnímáme objekty především zrakem a pak hmatem. Ovšem náš zrak má své limity. Nevidíme menší podrobnosti než je desetina milimetru. Můžeme sice vidět různé optické klamy, třeba jak se tvar kamene pod hladinou říčky vlní, ale když ho z vody vytáhneme, uvidíme jeho skutečný tvar. Nebo když ho ohmatáme. Ovšem více ve všedním světě nemůžeme vidět, tedy kromě vnitřku kamene, když ho rozbijeme. Nevidíme krystalky, molekuly a atomy už vůbec ne, nemluvě o elementárních částicích. O těch se dovíme až ve škole.

Ze všedního dne si odneseme intuici, že realita je jediná, ta pravá a konečná. A že žádná jiná není. Že sice existují (optické) klamy, ale že když tuto jedinou vrstvu "iluze" překonáme, dál už to nejde, dál už klamy nejsou, ale je tam absolutní skutečnost. Je tam jakýsi strukturní konec světa. Na základě omezeného rozlišení při pozorováním prostým okem, jsme si třeba dlouho mysleli, že hvězdy jsou světýlka připevněná na nebeské báni.

Navíc si odnesme představu, že realita není žádný model. Skutečnost přece není žádný model, že?! Model je přece jen něco zjednodušeného, zatímco to, o čem máme plnou vizuální informaci, jako o oblázku v ruce, to je přece nezpochybnitelná skutečnost. Pomozme si tu úvahou Bertranda Russella: Copak za reálný stůl považujeme to, co vidíme? Vždyť se díváme v každý okamžik z jednoho bodu prostoru a vidíme, že ta strana stolu blíže k nám je kratší než stejně dlouhá strana na jeho druhé straně, když se zaměříme jen na desku obdélníkového stolu. Naše oko nevidí nikde na oné desce pravý úhel, to bychom se museli vznášet nad stolem. Je to přirozené perspektivní zkreslení.

Co je tedy skutečný stůl? Není to žádný z našich deformovaných pohledů. Přece dobře víme, že skutečný stůl má úhly pravé a protější strany stejně dlouhé, ne? Ovšem takový stůl nikdy neuvidíme. Z toho je ale jasné, že jsme si skutečný stůl domysleli nebo dokonce vymysleli, že skutečný stůl je to vlastně model.

Že je to jen model pochopíme, když pochopíme, že stůl přímo vnímá naše vědomí, které je uzavřené v mozku. Ale jak se do mozku stůl dostane? My si ho přece fyzicky nenacpeme do hlavy, abychom ho viděli. To jen informace o stolu z našich očí dorazí do mozku přes zrakové nervy, ne stůl sám. Tedy naše vědomí přímo vnímá jen model stolu uložený v neuronech mozku. Dále, jen 1/7 informací při vytváření vizuálního vjemu jde do zrakového centra z očí. 6/7 pochází z jiných částí mozku. Jakou funkci má oněch 6/7. Jde o tok informací, jak vytvořit v mozku model stolu na základě triliónů zrakových vjemů a jejich organizace počínaje už od dětství. Je znám případ člověka, který jako malé dítě viděl, al pak oslepl při nehodě. Když mu byl pak vrácen zrak, vnímal sice vizuální vjemy dokonale, ale neuměl je už složit v realitu, v reálné objekty, nebo jen s velkými obtížemi a za velmi dlouhou dobu. Nestíhal rytmus běžného dne. Je tedy jasné, že to, co označujeme za skutečnost, je jen model.

Zbývá vyřešit poslední problém. Jak je možné, že vidíme reálný stůl před sebou, když vlastně vědomí vidí jen model v mozku. Už jste měli na hlavě přilbu virtuální reality? V ní se obraz promítá na obrazovky těsně před očima, ale vy vidíte virtuální objekty třeba 10 metrů před sebou. Ve všedním světě je to trochu jinak. Onen objekt skutečně je před námi, ovšem pro nás vypadá dramaticky jinak, "ve skutečnosti" je mnohem složitější, než jak ho vidíme. Obsahuje atomy, částice atd., které ve všedním světě nevidíme. Nazvěme si takovou složitou a běžně nevnímanou podobu objektu třeba hyper-objektem. A ten model, ten obraz hyper-objektu, který náš mozek vytvořil v interakci s hyper-objektem, my považujeme ve všedním životě za pravou realitu. Je to ovšem jen zjednodušený obraz hyper-objektu, který přilepuje náš mozek na onen hyper-objekt. Skutečnost všedního dne je jen náš povrchní vjem, jev, tak trochu iluze. A tomu my říkáme realita. 

Realita je tedy jen zjednodušený obraz nějakého hyper-objektu. A podoba tohoto obrazu je v přirozeném světě dána tím, že ji pozorujeme naším zrakem, miliardami fotonů a okem velikosti několika centimetrů. A že fotony dopadající na okolní předměty jsou tam jemné, že je nijak nezmění (na rozdíl od kvantové mechaniky). Například slepec by určitě měl realitu velmi odlišnou, hmatovou. A když bychom pracovali v CERNu nebo ve fyzikální laboratoři a zkoumali bychom částice, viděli bychom velmi odlišnou realitu. To ovšem už nahrazujeme své smysly, své oči, něčím daleko dokonalejším. A to umělými hyper-smysly.

Jedním takovým smyslem je obrovský urychlovač v CERNu, který sráží pro nás neviditelné paprsky částic a spršku, která ze srážky vznikla pozorujeme v obrovských detektorech, které se naším očím např. velikostí opravdu nepodobají. Ty vidí, co mu nikdy očima nevidíme (například naším tělem každou vteřinou proletí nějaká částice kosmického záření). Hluboký vědecký obraz světa zkoumáme velmi odlišnými umělými "smysly". Ty "vidí" třeba i elementární částice nebo galaxie 13 miliard světelných let daleko, které jsou prostým okem nezaznamenatelné.

Tyto hyper-smysly vytvářejí daleku hlubší obraz světa, která je ve všedním životě neviditelný. Ovšem také je to jen obraz něčeho mnohem složitějšího, neboť třeba kvarky, které vytvářejí protony a neutronu, a gluony, které kvarky slepují dohromady, nejsou pozorovatelné. A hlouběji se předpokládají superstruny či vícerozměrné M-brány nebo prostoročasové "atomy" smyčkové kvantové gravitace. I vědecká realita, kterou si můžeme označit za hyper-realitu, je jen zjednodušený model okolního světa.

Je tedy jasné, že realit existuje více, a každá realita je jen zjednodušený obraz okolního světa. Podoba reality závisí na vlastnostech "smyslů", kterými pozorujeme svět. Neexistuje žádná pravá konečná realita a fyzika dne zkoumá jen prozatímně nejlepší obraz okolního světa. Realita je navíc jen interface, kterým hyper-člověk vnímá a ovlivňuje okolní hyper-objekty. On ovšem vidí jen, že člověk vnímá realitu a manipuluje s ní (třeba staví dům).

----------------------------------------------------------------

Další podobné blogy:
Co je skutečnost (velmi prostě za pár minut)Je skutečnost jen iluze ?Je skutečnost jen úporný předsudek? A co to vlastně je?