Jaké vlastnosti má Bůh a jaké nemá? A je multivesmír Bůh?

Bůh je historicky jeden z prvních nadějných pokusů o nalezení absolutního základu světa. Takový základ všehomíra musí beze sporu existovat, a to i pro materialisty. Otázka je jen, jaké má tento prazáklad vlastnosti.

Lidé dávno dobře pochopili, že obvyklá hmota kolem nás, stromy, hory, řeky atd. nemohou být tím pravým základem všeho, tím nejzazším prvopočátkem, začali tedy hledat něco absolutního. To byl zřejmě jeden z impulsů k formulaci představy boha. Ten se zdál možnou odpovědí na otázku po prvotní příčině. U hmoty, například celého fyzického vesmíru, který vznikl velkým třeskem, se můžeme ptát, co bylo před ním. Proto hmota v této podobě nemohla být prvním hybatelem, jelikož vznik vesmíru z ničeho je nesmysl, který porušuje zákon zachování energie a další zákony. Budeme-li předpokládat, že náš vesmír vznikl nějakým procesem z multivesmíru, budeme mít prakticky jistě pravdu (zdůvodnění této jistoty v článku Co bylo před velkým třeskem. Nic?). Nicméně jsme problém nevyřešili, neboť se můžeme ptát znovu: Z čeho vznikl multivesmír? Když na tuto otázku odpovíme, jen ji odsuneme dál, a hned se nám vrátí zpět v podobě: A co bylo před multi-multivesmírem? (Viz úvahy v dalším článku Co bylo před multivesmírem, před multi-multivesmírem, před multi-multi-multivesmírem......)

Zdá se, že před námi vyvstává nekonečná řada a můžeme říci, že ten poslední vesmír v této řadě bez konce je ten pravý počátek. Je tu ale ta "drobnost", že jsme se vlastně rozhodli, že NE-konečná řada, tedy řada bez konce, má vlastně konec. Nesmyslnost tohoto řešení je jasná z toho, že nám nikde nemůže zakázat otázku: Co stvořilo tento poslední (vlastně první) vesmír? Touto nekonečnou cestou tedy nelze dojít k rozumnému řešení. Je to neřešitelný paradox (viz třeba Kantovy antinomie čistého rozumu).

Je to proto, že máme jen dojem, že ostře vidíme další a další kroky v této řadě. Tento dojem je ale klamný, je to pouze matení mysli. Chyba je v tom, že předpokládáme stereotypní opakování identického kroku: Přidej další N+1-multi-vesmír, který obsahuje N-multi-vesmíry. Takový krok se zdá stejný v naší abstrakci, ale vůbec není stereotypní v realitě. Už jen náznaky toho, jaké vlastnosti má multivesmír, a to, že v něm není (náš) čas a (náš) prostor, ani hmotnost, neboť ty vznikly až velkým třeskem, ukazuje, jak zásadně se liší multi-vesmír od našeho vesmíru. A ony rozdíly jsou velmi zásadní dokonce už jen uvnitř našeho univerza. Jak odlišná je už jen kvantová mechanika, teorie relativity nebo existence atomů od našeho přirozeného světa. A to se při přechodu k multivesmíru dají očekávat ještě výraznější změny světa. Třeba vznik samotného fyzikálního času ve velkém třesku vyvolává lehkou pochybnost o existenci času v multivesmíru, což zpochybňuje onu otázku, kterou zkoumáme: Co bylo před? Kdyby nebyl čas, nebylo by přece žádné před. Není velký problém "zachránit" čas v multivesmíru, ale zachránit jen v představě nekonečné řady nad-vesmírů už nebude tak snadné.

Z výše uvedených úvah se dá s velkou jistotou předpokládat, že multi-multi-vesmír bude ještě daleko odlišnější od našeho univerza než multivesmír. A s dalším "multi" stupněm se zřejmě bude tato odlišnost zvětšovat a pravděpodobně se bude toto zvětšování různosti ještě zrychlovat. Po pár krocích se dokonce může stát nesprávným předpoklad, že další N+1-multi-vesmír bude zahrnovat ten "menší" N-multi-vesmír. Jak to? Klasický vztah celku a části už nemusí tak úplně platit. Ilustrací tu může být sledování částí a celku v mikrosvětě. Kvarky jsou sice částí protonu, ale funguje pro ně tzv. kvarkové vězení, kvarky samostatně neexistují. To by snad ještě moc nevadilo, že části samostatně neexistují, i když je to divné a odporuje to naší běžné představě. Ale ještě podivnější je, že gluony, které spojují kvarky silnou interakcí třeba právě v protony, se v kvarky samy proměňují a kvarky se při této vazebné interakci mění v gluony. Není tak vždy zřejmé, co je část a co je vazba spojující části. A gluony navíc působí samy na sebe tou silou, kterou spojují kvarky. Takže klasická představa částí a od nich odlišných vazeb se tu dost hroutí. Jasný koncept "části spojené vazbami dávají celek" začíná být poněkud pochybný. A to nás zřejmě ve větší hloubce čekají další překvapení.

Když k té pochybnosti přidáme pochybnost o existenci (přinejmenším našeho) času a prostoru, vidíme, že s dalším krokem k dalšímu stupni N-multi-vesmíru se mění základní pojmy, ve kterých o něm uvažujeme. Otázka zní, nakolik změní svůj význam po nekonečném počtu kroků. Pochopitelně bude úplně jiná, tedy původní význam zcela přestane existovat. Nekonečno je absolutní síla, proto pro "poslední" multivesmír nebude platit absolutně žádný z našich pojmů. (Dokonce je zřejmé, že pro něj nebude platit žádný z pojmů platných v jakémkoliv jiném stupni multi-vesmírů, protože každý je od toho posledního nekonečně vzdálen.) A jestli nebude platit žádný pojem, jenž je vlastně jen uzel v síti všech pojmů (a reálných objektů), bez nichž nemá smysl, a který je s nimi spojen podle určitých zákonitostí/logiky, nebude platit ani logika té sítě. Naše logika. A nebude tam zřejmě platná ani žádná budoucí logika objevená v nějakém konečném stupni N-multi-vesmírů.

To nám ale říká jediné. Absolutní základ světa je našemu uvažování zcela nedostupný! Navíc, jestliže objevíme v jakémkoliv rádoby absolutním základu světa jedinou vlastnost, kterou známe, jedinou akci, kterou chápeme, máme v ruce důkaz, že to není prvotní základ světa, ale jen naše chybná představa o něm. To dokonce platí i v případě vlastnosti zvané existence. Lze tedy uzavřít, že prvotní základ světa ("pro nás" - v Kantově smyslu) vůbec neexistuje.

Ale vraťme se k tomu, že v "prvotním" světě neexistuje jediná vlastnost, jediný pojem, který známe. Jestliže tedy řekneme, že je jím hmota, je jisté, že jím není, protože s ní spojujeme některé konkrétní vlastnosti. Jestliže ale má být v tomto prazákladu světa vědomí, láska či cokoliv takového, je též jasné, že to žádný základ světa ani jeho první hybatel není. Pravý základ všeho je nepoznatelný, nepochopitelný, a tedy i nemyslitelný. Ostatní lidské přístupy, třeba emoce nebo víra, jsou ještě méně schopné poznání než rozum (stačí se podívat na praktické výsledky rozumu a emocí v naší civilizaci, a je jasné, co nejlépe poznává svět), proto tyto už vůbec nemají k němu přístup. Jen nám umí nalhat, že mají.

Vlastně nám nezbývá, než si vypůjčit postup tzv. negativní teologie, která zcela logicky korektně postuluje nedostupnost boha myšlením, jeho nepochopitelnost. Ta pak ale sklouzne ke zcela nesmyslnému závěru, že boha lze poznat vírou. Když vynecháme onen poslední zásadně chybný krok, musíme souhlasit, že jakýkoliv absolutní základ světa je pro nás absolutně nedostupný. Má tedy smysl hovořit jen o konečné části všehomíra, kterou jsme poznali (v této chvíli tedy vesmíru) a abychom nebyli přízemní, ještě o jednom stupni navíc, multivesmíru. A v této oblasti je nejsilnější "hmota", čímž myslíme fyzický vesmír, všechny částice, ale i pole, včetně prostoročasu. A podle empirických zkušeností platí i to, že hlubší strukturní úroveň je primárnější a tvoří tu vyšší. Třeba atomy tvoří fyzické objekty, které by bez atomů nemohly vůbec vzniknout. Síla takto orientované, tedy empirické vědy, je největší a ta je základem naší civilizace (auta, počítače, letadla, mobily, stavebnictví, medicína, psychologie, ekonomie atd.)

Tato síla se prokazuje i v dějinách. Isaac Newton věnoval většinu času výkladu Bible, ale to, co ho proslavilo, neboť to zcela změnilo naši civilizaci pomocí mechanických strojů byla jeho "materiální" klasická fyzika, tento základ průmyslové revoluce. V době koronaviru už také příliš nežádáme boha, aby nám pomohl, ale žádáme to od lékařů a jejich medicíny, od vědců, kteří mají udělat ten "zázrak", že stvoří vakcínu proti COVIDu. A vědci dnes nechodí do kostela se ptát, je-li jejich teorie správná, například která vakcína funguje, ale ptají se na to reality experimentem, pozorováním, testováním. Realita má evidentně miliónkrát vyšší kredit v otázkách pravdy než bůh, proto ona je "bohem" v našem konečném vesmíru.